stenly a jeho stránky

Něco z HISTORIE

Vozy z propadliště (9)

Prostřednictvím tohoto materiálu pokračujeme v letmém a nepravidelném představování nepříliš úspěšných a dnes už pomalu zapomenutých konstrukcích vozů F1.

Gilby
Sydney Green byl automobilovým závodníkem, který svou kariéru končil na počátku padesátých let. Pak začal do závodů nasazovat GP monoposty i sportovní vozy Maserati a v závodění pokračoval až jeho syn Keith, když v roce 1956 dosáhl věku 17 let. V sezoně 1959 však zažil s vozy Lotus 16 a 17 nemalé problémy a táta se rozhodl, že na nějakého pana Chapmana nebude spoléhat a postaví mu vozy vlastní. A tak se do konstrukce monopostu F1, nazvaného Gilby, pustil Len Terry.

Samotný konveční vůz s trubkovým rámem a hliníkovou karoserií, který byl poháněn čtyřválcem Climax FPF a disponoval pětistupňovou převodovkou Colotti, byl vyroben v londýnském Edmontonu, dokončen však byl v rodinných garážích v Ongar. Monopost, označený jako typ 61, byl v sezoně 1961 nasazován pouze do druhotřídních britských závodů, ale Keith Green s ním jel i britskou GP, kde skončil patnáctý. V následující sezoně s ním tenhle britský mladík byl třetí za dvěma továrními Ferrari v nemistrovské GP Neapole a pak byl vůz byl vůz s hmotností 470 kg přepracován na typ 62. Byl zkrácen a jeho trup i zúžen, dočkal se šestistupňové převodovky i pneumatik Dunlop a hlavně jiného motoru: jedenapůllitrového osmiválce BRM. Jenže v téhle verzi, která měla být mnohem úspěšnější, už kupodivu žádnou GP v mistrovství světa nedokončil. Green s ním nedojel GP Německa 1962 (zavěšení) a nekvalifikoval se ani do GP Itálie. A o nic lépe to nedopadlo ani poté, co vůz od Greenů odkoupil další z Britů Ian Raby: pilot, který se v roce 1967 zabil při závodech F2 v Zandvoortu, totiž odpadl díky převodovce v britské GP 1963 a ve stejném roce se nekvalifikoval ani do GP Itálie a Německa. Zato byl ale třetí v nemistrovské GP Říma...

Bilance vozů Gilby v mistrovství světa F1:
v letech 1961 až 1963 absolvovaly vozy Gilby v šampionátu tři závody (do dalších třech se nekvalifikovaly), při nichž ujely 771 závodních kilometrů. Prvním jejich závodem v MS byla britská GP 1961, posledním tentýž závod v roce 1963. Nejlepší startovní pozicí bylo 18. místo Keitha Greena v britské GP 1962 v Aintrée, nejlepším výsledkem 15. místo téhož jezdce v britské GP 1961.

LDS
Bývalý jihoafrický plochodrážník Luis Douglas Serrurier byl v padesátých a šedesátých letech také automobilovým konstruktérem. Stavěl i monoposty F1, obvykle inspirované vozy značek Cooper či Brabham, které se zúčastňovaly především domácích závodů (GP Rand, GP du Cap a GP Natal) a také domácí Velké ceny, zařazené do mistrovství světa. První vyrobený monopost – Mk1 – měl ještě pohonnou jednotku (modifikovaný motor Alfa Romeo, pocházející z tehdy populárního vozu Giuletta) umístěnou před jezdcem a vůz - obutý do pneumatik Dunlop - používal nápravy z vozu Cooper.

Sám Serrurier s ním startoval v jihoafrické GP 1962, ale pro problémy s chlazením jí nedokončil. O rok později však byl v témže závodě 11., zatímco Sam Tingle s druhým vozem tenhle závod pro mechanickou poruchu nedojel. Dva roky poté se s LDS Jackie Pretorius sice do GP Jižní Afriky 1965 kvalifikovat nedokázal, ale Tingle s tím neměl nejmenší problém a v závodě dojel 13.

Následující model Mk2 se sice dočkal motoru Coventry Climax, umístěným za jezdcem, jenže úspěch se nedostavil: Serrurier se k domácí GP nedokázal kvalifikovat, ale v místních závodech s ním s relativními úspěchy jezdil John Love, který v něm používal motor Porsche. Srdcem jeho následníka – typu Mk3 - už byl ale motor Repco a Tingle se s tímto monopostem zúčastnil jihoafrické GP v letech 1967 a 1968. Cíl ovšem neviděl ani v jediném případě: poprvé havaroval, podruhé se mu pro změnu přehříval motor... A jak si vůz LDS vedl v nemistrovských závodech? V těch skončil nejlépe čtvrtý v GP Rand 1964, kterou s vozem Brabham vyhrál Graham Hill.

Bilance vozů LDS v mistrovství světa F1:
vozy LDS se v letech 1962 až 1968 zúčastnily pěti závodů šampionátu (ve dvou dalších se nedokázaly kvalifikovat) a jezdci Sam Tingle, Doug Serrurier s nimi ujeli 1 216 závodních kilometrů. Prvním jejich závodem byla jihoafrická GP 1962, poslední stejný závod o šest let později. Nejlepším startovním umístěním bylo 14. místo Serruriera a Tingla v GP Jiřní Afriky 1962, respektive 1967, nejlepším umístěním Serrurierova 11. příčka v jihoafrické GP 1963.

ATS (Itálie)
V historii formule 1 existovaly se jménem ATS hned dvě stáje a dvě konstrukce. Jednu vlastnil Němec Hans Günther Schmidt, její písmenka znamenala Auto technik Specialzubehör a my se jí budeme věnovat někdy příště. Ta druhá byla italská, její zkratka vyjadřovala Automobili Turismo e Sport, založila jí skupina lidí, která nebyla u Ferrari spokojena s manažerem Dragonim a jejich šéfem byl muž, jehož prarodiče byli Češi – skvělý motorář Carlo Chiti. Celý projekt pak finančně zajišťoval hrabě Volpi.

Když v roce 1962 odešli z Maranella a práskli za sebou dveřmi, chtěli samozřejmě Enzo Ferrarimu dokázat, že před Dragonim měl dát přednost právě jim a že jim nedělá problém pracovat někde jinde. A tak se s nadšením vrhli do práce. Možná ovšem, že až příliš rychle. Jejich 462 kg vážící model T100 s rozvorem 2320 mm, měl trubkový rám, šestistupňovou převodovku Coletti 35 a samozřejmě vlastní jedenapůllitrový osmiválec (úhel rozevření byl 90 stupňů) a byl k testování připraven už na podzim téhož roku.

Za volanty vozů byl vedle amerického mistra světa Phila Hilla angažován i Giancarlo Baghetti, jenže pro GP Monaka, kam už byly monoposty přihlášeny, nebyl ještě vůz k dispozici. A tak jeho debut viděli až diváci v Belgii. Žádná sláva to ovšem nebyla: ani jeden jezdec pro poruchy nedojel, stejně jako v následujícím závodě v Nizozemsku. Proto byly vozy staženy, znovu se na nich pracovalo a obnovený debut přišel až doma v Itálii, kde Hill dojel 11. a Baghetti 15. Ale to bylo vlastně všechno, co vozy dokázaly: ve dvou následujících závodech už totiž zase ani jeden z boloňských monopostů cíl neviděl. A tak tým prakticky zahynul. I když vůz byl pro následující sezonu přepracován Victorem Derringtonem a Alfem Francisem na typ D-F (Derrington-Francis) a Portugalec Mario de Cabral s ním v GP Itálie 1964 odjel 24 kol. Pak ho ze závodu vyřadilo zapalování a vozy ATS přestaly existovat...

Bilance vozu ATS (Automobili Turismo e Sport) v mistrovství světa F1:
vozy této značky startovaly v letech 1963 a 1964 v šesti závodech šampionátu a jezdci Phil Hill, Giancarlo Baghetti a Mario Araujo de Cabral v nich odjely 1 645 závodních kilometrů. Prvním závodem byla GP Belgie 1963, posledním GP Itálie 1964. Nejlepší startovní pozicí bylo 13. místo Phila Hilla v GP Nizozemska 1963, nejlepším výsledkem pak 11. pozice téhož pilota v italské GP 1962.
Žádné komentáře