stenly a jeho stránky

Něco z HISTORIE

Vozy z propadliště (7)

Prostřednictvím tohoto materiálu pokračujeme v letmém a nepravidelném představování nepříliš úspěšných a dnes už téměř zapomenutých konstrukcích F1.

AFM
Předválečný vývojový inženýr BMW - baron Alex von Falkenhauser - svůj první monopost postavil v roce 1949. Měl samozřejmě dvoulitrový motor z předválečného vozu BMW 328 a Hans Stuck i jeho tvůrce s ním absolvovali několik německých závodů. Ale když se od následujícího roku němečtí závodníci mohli zúčastňovat i mezinárodních podniků, Falkenhausen postavil vůz s trubkovým rámem a hmotností 680 kg pro formuli 2. A právě s vozy této formule se jezdil v letech 1952 a 1953 také světový šampionát. V něm pak byla konstrukce k vidění ve čtyřech jeho závodech. Vedle již zmíněného motoru BMW však Falkenhausen v této konstrukci zkoušel i jiné motory: velmi lehký osmiválec Roberta Küchena o objemu 1993 cm3 (postavený na bázi projektu Carlo Abartha) s výkonem kolem 150 k, který se osvědčil především v závodech do vrchu a v posledním závodě AFM v šampionátu, se v něm objevil také šestiválec Bristol, což byla ale sesterská značka BMW.

Za volanty monopostů AFM 6 (Alex Falkenhausen Motorenbau) se představila také velká jména předválečných závodů (vedle Stucka v německých závodech startoval i von Brauchitch) a sám von Falkenhausen se později stal u znovuzrozeného BMW technickým ředitelem sportovních projektů.

Bilance vozu AFM 6 v mistrovství světa F1:
monoposty této značky se v letech 1952 a 1953 zúčastnily s motory tří značek (BMW, Bristol a Küchen) čtyřech závodů, ve kterých jezdci (Hans Stuck, Helmut Niedermayer, Günter Bechem, Willi Heeks a Theodor Fitzau), absolvovali 1067 závodních kilometrů. Prvním závodem byla GP Švýcarska 1952 a posledním GP Itálie 1953. Nejlepším startovním postavením bylo deváté místo Heekse v GP Německa 1952, nejlepším výsledkem devátá příčka Niedermayera ve stejném závodě.

Zakspeed
Jinými německými vozy světového šampionátu, byly konstrukce, které od poloviny osmdesátých let vznikaly v Niederzissenu u týmu Zakspeed, jenž získal nemalý věhlas v závodech cestovních vozů. Později se tato stáj podílela i na stavbě sportovního prototypu C100 a odtud už byl opravdu jen krůček k F1. První GP monopost stáje, vedené Erichem Zakowskim, dostal typové označení 841. Jeho konstruktérem byl někdejší konstruktér vozů March a Chevron Paul Brown a jeho srdcem zase vlastní přeplňovaný čtyřválec o objemu 1495 cm3, který se poprvé rozezvučel v září 1984.

V šampionátě s tímto vozem debutoval Jonathan Palmer v sezoně 1985, ale dojel pouze jediný závod (11. v Monaku). Přepracovaná a aerodynamičtější konstrukce 861, na níž participoval i Chris Murphy, a která už měla turbodmychadla KKK i nové vstřikování, sice vedla také k nasazení dvou vozů do každého závodu (jezdili s nimi Brit Palmer, Nizozemec Huub Rothemgatter a Švýcar Danner), ale rozhodně ne k žádným výrazným úspěchům (nejlépe Palmer 8. v GP USA). Konstrukce následující monopostu 871 byla záležitostí Chrise Murphyho a Heinze Zöllnera: byl přepracován celý předek i zavěšení, vůz dostal novou převodovku a motor se po dvouletém vývoji posunul k výkonu 1000 k (původně 700). Výsledkem byly první – a jako se později ukázalo i poslední – body pro tým, které hned v prvním závodě sezony získal Brundle, který tenhle vůz během sezony - vedle Dannera - řídil. V následujícím roce vyjel na tratě typ 881 (s tím jezdili Ital Ghinzani a Němec Scheider), ale vidět jej v cíli se podařilo zřídkakdy: porucha střídala poruchu, především díky motoru a převodovce. Od roku 1989 byl v mistrovství světa zakázán přeplňovaný motor a tak Zakspeed u svého dalšího modelu 891 (ten už byl dílem Gustava Brunnera a Nina Frissona) použil 40ventilový japonský osmiválec Yamaha OX88. Za volantem se vedle Bernda Schneidera, který se později stal legendou DTM, objevil i dnešní vlastník týmu F1 Aguri Suzukiho (jeho za volant prosadila Yamaha), ale výsledky vozu byly katastrofální: do 16 závodů se z předkvalifikací dostal jen dvakrát Schneider, ale stejně ani v jednom případě nedojel...

Bilance vozů Zakspeed v mistrovství světa F1:
vozy z Niederzissenu v sezonách 1985 až 1989 absolvovaly 53 závodů, jezdci Palmer, Danner, Brundle, Rothengatter, Schneider a Ghinzani (Suzuki se nikdy nekvalifikoval) s nimi odjely 13 625 závodních kilometrů, získaly dva mistrovské body a v Poháru konstruktérů 1987 desáté místo. Prvním závodem vozů Zakspeed byla GP Portugalska 1985, posledním GP Japonska 1989. Nejlepší startovní pozicí bylo 13. místo Brundla v GP Mexika 1987, nejlepším výsledkem pak páté místo Brundla v GP San Marina 1987.

Alpine
Francouzská firma z Dieppe byla založena Jeanem Redelem v roce 1951 a stavěla sportovní i závodní vozy, poháněné motory Renault. A v šedesátých letech, kdy se začala stávat jakousi prodlouženou sportovní rukou automobilky Renault, postavila i dva vcelku konvenční monoposty F1 – typy A500. Jejich otci se stala skupina inženýrů pod vedením Richarda Boulea a jezdcem ,při tajném testu na okruhu v Zandvoortu, Belgičan Mauro Bianchi. To se psal rok 1968 a vůz jako pohonnou jednotku používal Gordinim upravený osmiválec a převodovku Hewland. Po nizozemském testu však byla tato verze odložena a jeden z vozů byl zrušen. Ten druhý se ale později přece dostal v dějinách F1 k nějaké roli. Byl totiž pokřtěn jako Laboratoire a stal se přímým předchůdcem monopostu Renault F1. Právě na něm byl také testován přeplňovaný šestiválcový jedenapůllitr, s nímž nakonec francouzská automobilka do F1 dorazila, stejně jako závěsy a další komponenty, včetně těch aerodynamických. Ale to už bylo v době, kdy byla značka Apline vlastně Renaultem zcela pohlcena.
Žádné komentáře