stenly a jeho stránky

Něco z HISTORIE

Vozy z propadliště (6)

Prostřednictvím tohoto materiálu pokračujeme v letmém a nesystematickém představování nepříliš úspěšných konstrukcích F1.

HWM
Britská značka HWM (Hersham and Walton Motors) vznikla v roce 1946 a na nebi závodů F1 se objevovala na počátku padesátých let. Patřila George Abecassisovi, který automobilové závody jezdil již před válkou, a prodejci aut i majiteli garáží Johnu Heathovi (zabil se v roce 1956 při Mille Miglia). A právě on byl oním mužem, který tyto vozy navrhoval a v jehož dílnách se ve Waltonu nad Temží zelené monoposty stavěly. Jejich srdcem byl řadový a původně jedenapůllitrový čtyřválec Alta (130 k), který byl později převrtán na objem 1700 cm3. V mistrovství světa se tato konstrukce, která hned na počátku své kariéry získala mnohé výhry v menších závodech, poprvé představila při GP Švýcarska 1951. S typem HWM 51, který měl zadní nápravu typu de Dion, tam startovala dvojice George Abecassis a Stirling Moss, přičemž Moss hned napoprvé dojel osmý. Následující model HWM 52 s lehčím trubkovým rámem už měl výkonnější motor (145 k) a poté, co se světový šampionát přestal být vypisován pro vozy formule 2, dostal jeho následovník - model HWM 53, používaný až do roku 1955 - motor Alta o objemu 2472 cm3, jehož výkon byl až 250 k.

Ve vozech HWM se v mistrovství světa představilo hned 14 jezdců (nejvíc závodů – celý tucet - s nimi ovšem absolvoval Lance Macklin) a v únoru zemřelý Belgičan Paul Frére za volantem jednoho z nich dokonce získal dva mistrovské body. Posledním závodem pro tento britský tovární tým se stala GP Francie 1954, v níž musel Macklin po desátém kole odstoupit s poruchou motoru. Po ní už se vozy, které už nebyly vyvíjeny, objevovaly pouze v druhotřídních závodech, ale Ted Whiteway se přesto s jedním z nich pokusil ještě v roce 1955 kvalifikovat GP Monaka. Jenže o tom si nakonec už musel nechat jenom zdát...

Bilance vozů HWM v mistrovství světa F1:
monoposty této značky v šampionátu absolvovaly 14 závodů, při nichž odjely 10 408 km a získaly dva mistrovské body. Jejich nejlepší startovní pozicí bylo šesté místo Petera Collinse v GP Švýcarska 1952, nejlepším umístěním pak pátá pozice Paula Fréra v GP Belgie 1952. Mimo toho však byl také Peter Collins šestý v GP Francie 1952, Duncan Hamilton sedmý v GP Nizozemska 1952 a v témže závodě Macklin osmý.

De Tomaso
V Itálii usazený argentinský emigrant Alejandro de Tomaso, nejprve pracoval u značky OSCA a svůj první závodní monopost postavil v roce 1960. Vůz se jmenoval Isis, byl určen pro formuli Junior a náramně se podobal vozům Cooper. Ještě v témže roce si Argentinec pod vlastním jménem troufl i na monopost pro F2, který však havaroval hned v tréninku na svůj první závod.

Přesto už ale v sezoně 1961 představil de Tomaso také svůj první monopost F1. Měl premiéru v nemistrovské GP Neapole, kde s ním Bussinello dojel pátý a při GP Francie měl tenhle monopost, osazený motorem OSCA a řízený Girgio Scarlatim, debut také v mistrovství světa. Vůz ovšem do cíle pro poruchu motoru nedojel, stejně jako žádný ze tří dalších, které - vybaveny jedenapůllitrovými motory OSCA a Conrero a řízeny Vaccarelou, Lippim a Bussinellem – nastoupily na start italské GP 1961. Rok poté v Modeně pod vedením Alberta Massimima vznikl model 801, pro nějž de Tomaso zkonstruoval a postavil osmiválcovým motor s výkonem kolem 170 k. Jenže Argentinec Nasif Estefano se s ním do italské Velké ceny nekvalifikoval. Ostatně stejně jako Lippi se starším modelem F1, který se o totéž s tímhle modelem, vybaveným ovšem motorem Ferrari, marně zkoušel i o rok později. Tehdy se mělo za to, že jméno de Tomaso z formule 1 definitivně zmizelo. Ale chyba lávky: v sezoně 1970 se – stejně jako firemní znak – v šampionátu objevilo znovu. Tehdy totiž postavil Gianpaolo Dallara dost nekonvenční model De Tomaso 505, určený pro tým Franka Williamse. První exemplář vozu s hliníkovou skořepinou, hmotností 563 kg, obutý do pneumatik Dunlop a používající motor Ford-Cosworth, byl sice zcela zničen při tréninku na španělskou GP 1970, ale syn majitele známého pivovaru Piers Courage z něho vystoupil naprosto nezraněn. O týden později proto Courage, který byl největším životním přítelem Franka Williamse, s touto konstrukcí startoval v nemistrovské International Trophy a byl třetí před Bruce McLarenem v jeho prvním GP monopostu. A zajistil tím vozu De Tomasi de facto jeho největší úspěch: tenhle monopost se totiž v žádném ze svých osmi závodů světového šampionát nedočkal toho, že by dojel do cíle. Navíc se v něm v GP Nizozemska 28letý Piers Courage zabil. Takže pro zbytek sezony musel být nahrazen Timem Schenkenem. A když musel při GP USA 1970 ve Watkins Glen Australan s poruchou zavěšení svůj vůz odstavit, jméno De Tomaso z F1 opět zmizelo. Jenže tentokrát už definitivně...

Bilance vozů De Tomaso v mistrovství světa F1:
tyto monoposty během 10 závodů šampionátu odjely s motory Ford-Cosworth, OSCA a Conrero 1574 závodních kilometrů, v žádném z nich ale nedojely do cíle. Nejlepším startovní pozicí byla devátá místa Courage v GP Monaka a Nizozemska 1970.

Cosworth
Tento vůz s pohonem všech kol a rozvorem náprav pouhých 2286 mm, byl jedním z nejdiskutovanějších monopostů třílitrové formule 1 vůbec, přestože se nakonec v žádném závodě neobjevil. Jeho konstruktérem byl v roce 1969 Robin Herd a jeho prostřednictvím přišel s několika pozoruhodnými nápady: poněkud exotickou aerodynamikou, nádržemi podél pilota, použitím takového materiálu, jakým bylo magnézium a podobně. Vůz, pro nějž se vyvíjel speciální a velmi lehký motor Ford-Cosworth, byl sice často a dlouho testován s běžným motorem DFV, ale ukázalo se, že je díky nevhodnému rozdělení hmotnosti (těžká příď), nesnadno řiditelný. Testů se za volantem zúčastnili Jackie Stewart, Mike Costin, Brian Redman a samozřejmě také Trevor Taylor, jenž ho měl řídit i při jeho premiéře v britské GP 1969. Jenže debut se nikdy neuskutečnil. Dva týdny před ním totiž Keith Duckworth, který měl u Cosworthu hlavní slovo, start zrušil. Vůz se měl i nadále vyvíjet, ale protože mezi Duckworthem a Herdem nedošlo ke shodě hned v několika zásadních věcech (design, využití předních diferenciálů atd.), byl nakonec projekt 560 kg vážícího a do pneumatik Dunlop obutého monopostu definitivně zastaven. Dnes je tento monopost s palivovou nádrží o objemu 227 litrů, jedním z exponátů doningtonského muzea monopostů a při Goodwoodském festivalu rychlosti občas vyjede i na trať. Snad aby připomněl, že cesty vývoje ve formuli 1 nebyly vždycky tak omezené, jako v současnosti...
Žádné komentáře