stenly a jeho stránky

Něco z HISTORIE

Vozy z propadliště (5)

Tímto materiálem pokračujeme ve volném a nepravidelném seriálu o nepříliš úspěšných konstrukcích vozů F1.

Scarab
V Londýně narozený Američan Lance Reventlow byl zámožným playboyem a amatérským jezdcem sportovních vozů, který závoděním načichl v době, kdy si jeho matka (jedna z nejbohatších žen své doby) vzala ruského prince Igora Trubeckoje. Pilota Ferrari, který v roce 1948 vyhrál Targu Florio. V padesátých letech začal Reventlow, jezdící v Evropě i s monoposty F2, pomýšlet i na konstrukci celoamerického vozu F1, který by se dokázal postavit i evropským monopostům. Jeho nápad – pojmenovaný Scarab – pak v Culver City realizovali Dick Troutmann a Tom Barnes. Když ale v roce 1960 jejich nový vůz opravdu do závodů vyrazil, byl už vlastně svým způsobem pohrobkem. Jeho čtyřválec s desmodromickým rozvodem a vstřikováním paliva o objemu 2441 cm3, který měl na svědomí Leo Goosen, byl totiž umístěn – jak bývalo u amerických monopostů zvykem - před jezdcem, zatímco u vozů F1 se už v té době pohonná jednotka přestěhovala za záda pilotů. Premiéra monopostu Scarab s trubkovým rámem, 5stupňovou převodovkou a kotoučovými brzdami Girling, měla proběhnout v GP Argentiny 1960, ale vůz nebyl ještě připraven a tak byl napoprvé k vidění až v Monte Carlu. Jenže nakonec pouze v tréninku, protože ani Reventlow ani Američan Chuck Daigh se do 16členného startovního pole nekvalifikovali (měli až 21 a 23. čas z 25 kvalifikantů). V GP Nizozemska se tým s pořadateli nedohodl na startovném a tak v závodě tyto do pneumatik Dunlop obuté vozy diváci viděli až v GP Belgie. Díky problémům s motory však oba monoposty nakonec v závodě ujely dohromady pouze 17 kol a v GP Francie, kde za volantem jednoho z nich startoval i Richie Ginther, dokonce ani to ne. Takže jediným podnikem F1, v němž Scarab dojel do cíle, se stala americká GP 1960. V následující sezoně jel Daigh s tímto vozem i tři nemistrovské podniky ve Velké Británii (7. v International Trophy a 8. v Lavant Cupu) a pak byl vůz přepracován pro použití motoru vzadu. Absolvoval však pouze jediný závod volné formule. A protože Reventlow ztratil o závodění zájem, ne zrovna úspěšná konstrukce se potichu vytratila...

Bilance vozů Scarab v mistrovství světa F1:
v sezoně 1960 se vozy zúčastnily dvou závodů a ujely 606 závodních kilometrů. Nejlepší startovní pozice patřila Lance Reventlowi při GP Belgie (patnáctý), nejlepším výsledkem bylo desáté místo Chucka Daigha v GP USA v Riverside.

Martini
Malá společnost Tico Martiniho z Magny-Cours, stavěla původně motokáry. Pak se začala věnovat stavbě monopostů F3 pro závodní školu Winfield, kterou vlastnila rodina Knightů a proto byly její typy označovány písmenky Mk (Martini, Knight). Když se její vozy ukázaly úspěšné nejen ve francouzském šampionátu, ale i na mezinárodní scéně, přešla také na stavbu monopostů F2. A protože tam Laffite dokázal její konstrukci Mk 16 dovést i k titulu mistra Evropy a Arnoux totéž zopakoval v roce 1977, Tico Martini se logicky rozhodl zkusit štěstí i úplně nahoře: ve formuli 1. Vůz s typovým označením Mk 23 měl hliníkovou skořepinu, byl podobný monopostu Williams a představoval typickou stavebnici té doby, používající tradiční osmiválec Cosworth a šestistupňovou převodovku Hewland FGA. Monopost, do něhož usedal René Arnoux, se počátkem sezony 1978 nekvalifikoval ani do jihoafrické GP, ani do GP Monaka, takže závodní debut prodělal až v GP Belgie v Zolderu. Arnoux při něm dojel devátý, ale na konci sezony tým z F1 raději vycouval. Náklady na závodění byly totiž natolik vysoké, že ohrožovaly existenci firmy. A tak se Tico Martini vrátil ke stavbě monopostů F3 a v letech 1983 a 1984 také vozů pro formuli 2.

Bilance vozu Martini v mistrovství světa F1:
vůz v sezoně 1978 absolvoval v šampionátu čtyři závody a odjel během nich 1076 km. Nejlepší startovní pozicí bylo 18. místo Arnouxe v GP Francie v le Castellet, nejlepším závodním umístěním pak dvě deváté příčky v GP Belgie a Rakouska.

Lyncar
Martin Slater stavěl ve Sloughu od roku 1971 monoposty pro formuli Atlantic, která byla v té době na britských ostrovech velmi populární. V roce 1973 jeden z těchto vozů přivedl k titulu tehdy 32letý John Nicholson. Novozélanďan, který byl ladičem motorů Cosworth DFV pro tým McLaren F1. Ten si jeden z těchto osmiválců zabudoval i do své formule Atlantic a zkoušel jezdit s touto kombinací závody do vrchu. Docela úspěšně, což byl i důvod, proč Slatera nakonec pověřil také postavením GP monopostu. Samozřejmě, že Slater ani u tohoto monopostu s čistými a nevzrušivými tvary, nazvaného Lyncar 006, nedokázal překročit svůj vlastní stín, takže jeho GP vůz s hliníkovou skořepinou, motorem Cosworth a převodovkou Hewland, se do jisté míry podobal jeho předchozím vozům slabší formule. Nicholson s ním na jaře 1974 odjel dva nemistrovské závody F1 (šestý v International Trophy), do britské GP se však nedokázal kvalifikovat. Stejně jako Derek Bell, Lella Lombardi a osm dalších jezdců. O rok později už se to povedlo, i když stál na startu jako poslední. V závodě byl nakonec klasifikován jako sedmnáctý. Nicholsona ale pak pohltila jiná vášeň (závody motorových člunů) a tak se za volantem vozu Lyncar 006 bez větších úspěchů objevil v několika britských závodech Španěl Emilio de Villota.

Bilance vozu Lyncar v mistrovství světa F1:
vůz startoval pouze v jediném závodě – britské GP 1975, která byla pro prudký déšť a spoustu havárií v 56. kole zastavena – a ujel v něm 241 km. Na startu stál Lyncar na 26. místě, klasifikován byl jako 17.
Žádné komentáře