stenly a jeho stránky

Něco z HISTORIE

Vozy z propadliště (22)

Prostřednictvím tohoto materiálu vás opět zveme na letmé a poněkud nepravidelné pokračování seriálu o nepříliš úspěšných a dnes už téměř zapomenutých značkách formule 1.

RAM
Tým RAM Racing byl záležitostí Mika Ralpha a někdejšího závodníka Johna Mcdonalda, přičemž jeho název byl derivátem jejich jmen. Tým původně nasazoval v druhé polovině sedmdesátých let do britského šampionátu vůz F5000 s Alanem Jonesem a pak také starší monoposty F1 do mistrovství světa F1 (Brabham BT44, March 761 a v roce 1980 i Williamsy FW07). S těmi v něm startovala – nebo se o to pokoušela – pěkná řádka pilotů: Švýcar Kessel, Belgičan Neve, Britové Evans, Lees, Keegan, Magee a Sutcliffe, Italka Lombardi, Nizozemci Haye a Bleekemolen, Fin Kozarowitzky, Dán Nelleman, Španěl Villota a Američan Cogan. Tým byl i účastníkem britského mistrovství vozů F1 Aurora a když se na počátku 80. let bicesterská stáj formule 1 March dostala do jednoho ze svých finančních problémů, oba týmy se propojily v joint venture. Pro sezonu 1983 se ovšem RAM rozhodl vytvořit vlastní konstrukci a jejím postavením byl pověřen Dave Kelly. Monopost dostal jméno RAM March, byl jednou z variací na obvyklou stavebnici s motorem Cosworth a převodovkou Hewland. V první polovině sezony s ní jezdil Eliseo Salazar z Chile a v té druhé Brit Kenny Acheson. Jejich účinkování se ovšem skládalo z 15. místa Chilana v Brazílii a vypadnutí v USA a pak už jen 12. Achesonova místa v Jižní Africe. Do dalších závodů se totiž nekvalifikovali. Mimo nich se ale s tímhle vozem také nekvalifikoval pozdější dvojnásobný vytrvalostní automobilový mistr světa i známý účastník Dakaru a čtyřnásobný vítěz Světového poháru raidů Jean Louis Schlesser (GP Francie) a navíc i Jacques Villeneuve (bratr Gillese Villeneuva a tedy strýc pozdějšího mistra světa) v GP Kanady.

O rok později se už tentýž vůz prezentoval výhradně pod jménem RAM 01 a Kellyho konstrukce s kevlarovou skořepinou, pětistupňovou převodovkou, rozvorem 2692 mm a hmotností 540 kg, dostala jako pohonnou jednotku řadový přeplňovaný jedenapůllitrový čtyřválec Hart. Monopost odjel jen dva závody (Palmer osmý v Brazílii), protože mezitím Kelly dokončil typ RAM 02, který již měl šestistupňovou převodovku a o 77 mm delší rozvor. Do pneumatik Pirelli obutý monopost však trpěl celou řadou poruch, takže na žádné body během sezony nedosáhl.

Rok poté vyjel nový model 03, pod jehož konstrukcí bylo podepsáno duo Gustav Brunner a Sergio Rinland. I tenhle zelenobílý vůz měl britský přeplňovaný motor Hart 415T. Jenže právě ten trpěl tak velkou poruchovostí, že nejlepším umístěním bylo deváté místo Philippa Achesona v Brazílii. Dva poslední zaoceánské závody (Jižní Afriku a Austrálii) už tým vynechal a soustředil se na testování. Testoval i před začátkem sezony 1986, ale pak do ní ani nenastoupil. Došly peníze i zájem...

Bilance vozů RAM v mistrovství světa vozů formule 1:
s vozy této značky odjelo v letech 1983 až 1985 v šampionátu šest pilotů (Eliseo Salazar, Kenny Acheson, Philippe Alliot, Jonathan Palmer, Manfred Winkelhock, Mike Thackwell) 31 závodů a 7 687 km závodních kilometrů (Jean Louis Schlesser a Jacques Villeneuve se nekvalifikovali). Nejlepším startovním místem byla 14. pozice Winkelhocka v GP Kanady 1985, nejlepším umístěním pak osmé místo Palmera v GP Brazílie 1984.

Dallara
Stopy po vozech této italské značky, kterou nedaleko Parmy založil Gian Paolo Dallara, najdete téměř všude: vyráběla a vyrábí nejen sportovní konstrukce (participovala například i na prototypech Audi a Toyota GT-One pro Le Mans), ale i řadu nejrůznějších monopostů. Od těch pro F3 či F3000, přes ty co jezdily a jezdí ve World Series Nissan a Renault či americké vozy Indy Car, až třeba po vozy, které vídáme v šampionátu GP2. A samozřejmě nechyběla ani ve formuli 1. I když právě tam zrovna parmské vozy, stavěné výhradně pro klienta, velkou díru do světa neudělaly.

Poprvé se tam objevily v sezoně 1988, kdy je do šampionátu začal nasazovat tým „Beppe“ Lucchiniho, nazvaný BMS Scuderia Italia. Vůbec poprvé to s modelem Dallara 3087 zkusil v brazilské GP Alex Caffi, jenže s vozem, který byl vybaven motorem Ford Cosworth, neprošel ani předkvalifikací. A tak už se v Imole objevil se stejným motorem nový model 188, který měli na svědomí konstruktéři Gian Paolo Dallara a Sergio Rinland. Byl to vcelku konvenční a 500 kg těžký monopost s uhlíkovou skořepinou, šestistupňovou převodovkou Hewland, brzdami s uhlíkovými kotouči a rozvorem 2880 mm. Za volant vozu usedal celou sezonu Alex Caffi a nejlépe si s ním vedl v portugalském Estorilu, kde dojel sedmý. Pro následující sezonu, v níž byly pneumatiky Goodyear nahrazeny italskou značkou Pirelli, už byly připraveny vozy dva a za volant nového modelu 189, na němž spolupracoval i Mario Tollentino, který měl zkrácený rozvor náprav a byl daleko aerodynamičtější, byl angažován také Andrea de Cesaris. Oba jezdci během sezony dokázali bodovat a de Cesaris byl s vozem, jehož motory Cosworth upravoval Švýcar Mader, dokonce třetí v Kanadě. Díky tomu se samozřejmě mnohem víc věřilo i následujícímu modelu 190, na němž vedle Dallary participoval i Christian Vanderpleyn. Do toho byl vedle de Cesarise nejprve angažován jeho krajan Morbidelli a pak další z Italů Emanuele Pirro, jenže z 32 startů během sezony se tento model dočkal průjezdu cílem jen v šesti případech. A to ještě v nejlepším případě na desátém místě...

Pro další model – „stojedenadevadesátku“ – byl tedy ke spolupráci přizván Brit Nigel Couperthwaite. Stále poněkud ortodoxní vůz dostal novou pohonnou jednotku – desetiválec Judd 72 s úhlem rozevření válců 72 stupňů – a vedle Pirra jej tentokrát sedlal blonďatý Fin Jyrki Jarvilehto, ve světě F1 známější jako JJ Lehto. A 515 kg těžký vůz s napříč uloženou šestistupňovou převodovkou Dallara, rozvorem náprav 2868 mm a rozchodem kol 1810/1676 mm, rozhodně úspěšnější byl: Fin s ním byl dokonce třetí v GP San Marina 1991 v Imole, i když přijel do cíle o celé kolo za dvojicí Senna a Berger, sedlající monoposty McLaren-Honda.

V následujícím roce tým do svého modelu 192, jehož rozvor náprav byl už 2960 mm, získal dokonce 12válce Ferrari, které byly do té doby určeny pro tým Minardi. Pirra vystřídal za volantem další z Italů Pierluigi Martini a vozy dokázaly do cíle dojet ve více než padesáti procentech případů, což se u této značky do té doby nepodařilo. Martini byl i dvakrát šestý (ve Španělsku a San Marinu), jenže po sezoně se Lucchini se svým týmem vrátil k vozů Lola a Dallara neměl nejmenší důvod ve formuli 1 nadále setrvat. A tak jí opustil...

Bilance monopostů Dallara v mistrovství světa vozů formule 1:
italská značka během let 1988 až 1992 ve světovém šampionátu absolvovala se šesti jezdci (JJ Lehto, Andrea de Cesaris, Alex Caffi, Emanuele Pirro, Pierluigi Martini a Gianni Morbidelli) 78 závodů, odjela 25 412 závodních kilometrů, získala 15 bodů, dvě pódia a v Poháru konstruktérů obsadila dvě osmá (1989 a 1991) a desáté místo (1992). Nejlepší startovní pozicí vozů Dallara byly třetí příčky v GP Maďarska 1989 (Caffi) a GP USA 1990 (de Cesaris), nejlepším umístěním pak třetí místa de Cesarise v GP Kanady 1989 a JJ Lehta v GP San Marina 1991.
Žádné komentáře