stenly a jeho stránky

Něco z HISTORIE

Vozy z propadliště (21)

Prostřednictvím tohoto materiálu vás opět zveme na letmé a poněkud nepravidelné pokračování seriálu o nepříliš úspěšných a dnes už téměř zapomenutých konstrukcích vozů formule 1.

ERA
Britská značka ERA (English Racing Automobiles) vznikla v roce 1934 zásluhou Raymonda Mayse a Petera Berthona. Firma před válkou vyráběla v Bourne poněkud krabicovité monoposty s tuhou přední nápravou, které vyprojektoval Reid Railton, ale které byly mezi soukromými jezdci velmi oblíbené. Tyto vozy typů A, B a C o hmotnosti 630 kg, byly vybaveny třemi různými přeplňovanými šestiválci o objemech 1,1 až 2 litry. A je samozřejmé, že vozy ERA se také zúčastňovaly i mnoha závodů, které byly po válce vypisovány v souladu s novým předpisem, tedy formulí 1. Do těch přirozeně zasahoval i mnohem modernější a aerodynamičtější typ ERA E s trubkovým rámem, který začal Railton stavět už těsně před válkou a který měl s turbomotorem o objemu 1,5 litru výkon 260 k. Posledním typem vozů ERA pak bylo „géčko“ s tuhou zadní nápravou typu de Dion a se čtyřstupňovou převodovkou, které už ale bylo konstrukční záležitostí Davida Hodkina. A v tomuž burácela i nová pohonná jednotka - řadový šestiválec Bristol (šlo vlastně o upravený BMW) o objemu 1971 cm3. Tenhle vůz F2 (právě s takovými se v letech 1952 a 1953 světový šampionát jezdil), měl premiéru v GP Belgie 1952, kdy jej řídil mladý Stirling Moss, který s ním však odpadl díky poruše motoru. Ostatně úplně stejně dopadl i v dalších dvou závodech sezony.

A jaké byly předchozí starty vozů ERA ve světovém šampionátu?
Do vůbec prvního závodu mistrovství světa (britské GP 1950) odstartovaly hned tři typy vozu ERA E (Johnson, Rolt a Walker), ale ani jeden z nich šachovnicovou vlajku neviděl. S „céčkem“ do téhož závodu vyrazil Bob Gerard a dojel šestý (o rok později se stejným vozem přijel do cíle 11.) a typ B do této památné britské GP nasadil Cuth Harrison. Ten jel v témže roce s typem B i GP Monaka a Itálie a „béčko“ přivedl o rok později Brian Shawe-Taylor k osmému místu v britské GP. Do historie světového šampionátu ovšem vstoupil – a rozhodně ne zadními dveřmi - také nejstarší model této bournské značky, typ A z roku 1935. S tím totiž Bob Gerard nastoupil do GP Monaka 1950, takže se jeho monopost rázem stal vůbec nejstarším automobilem, který kdy v mistrovství světa startoval. Ale nepočínal si s ním rozhodně špatně: byl s ním kupodivu v uličkách Monte Carla odmávnut v cíli jako šestý a tedy zdaleka ne poslední...

Bilance vozů ERA v mistrovství světa vozů formule 1:
britské monoposty této značky se dvěma různými motory (ERA a Bristol) odjely v letech 1950 až 1952 za řízení sedmi pilotů (Moss, Harrison, Gerard, Walker, Shawe-Taylor, Johnson a Rolt), v šampionátě sedm závodů a 2 523 závodních kilometrů. Jejich nejlepším startovním postavením byla 10. místa Walkera (britská GP 1950), Gerarda (britská GP 1951) a Mosse (GP Belgie 1952), nejlepším umístěním pak šestá místa Boba Gerarda v britské GP 1950 a GP Monaka v témže roce.

Connaught
Tato malá britská stáj byla - na popud Kennetha McAlpina - založena v roce 1950 inženýry Rodney Clarkem a Mikem Oliverem v malém Sendu na okraji Wokingu. Z počátku stavěla sportovní vozy s dvoulitrovými motory Lea-Francis, s nimiž závodil právě McAlpine. Docela mu to šlo a proto o rok později vznikl nápad postavit i vozy F2. Tedy tzv. typ A s trubkovým rámem, čtyřstupňovou převodovkou Wilson, hmotností 553 kg a pevnou zadní nápravou de Dion. Poté, co s ním byl McAlpine senzačně druhý v Daily Mail Trophy, narodil se okamžitě i ambiciozní plán, předpokládající také výrobu zákaznických monopostů. Tyhle vozy pak v roce 1952 skutečně vyhrály šest druhotřídních GP závodů a později se dočkaly i dvaapůllitrového motoru Alta (215 k). Jenže mezitím už na svět přišel oblíbený typ B určený pro sezonu 1954, který diváci díky jeho tvarům přezdívali „tuba od zubní pasty“. Byl do závodů nasazován nejrůznějšími privátními týmy, podle rodného listu byl vybavován motory Alta už při svém narození a získal řadu úspěchů v převážně v nemistrovských závodech, kde dokázal porážet celou flotilu tehdy výtečných vozů Maserati. V polovině padesátých let byla pro tento vůz dokonce vyvinuta aerodynamická karoserie zakrývající kola (typ Bs), která byla ofukována v aerodynamickém tunelu (!) a s níž McAlpin a Marr bez úspěchu startovali v britské GP 1955. Dva klasické vozy typu „B“ s rozvorem 2286 mm ovšem pro Stuarta Lewis-Evanse koupil i jeho tehdejší manažer Bernie Ecclestone (s jedním z nich se dokonce sám přihlásil do GP Monaka 1958, ale pak si to rozmyslel a do závodu nenastoupil). V roce 1959 byl ještě Paulem Emerym postaven typ C s prostorovým rámem a sníženou přední částí karoserie, jenže tenhle vůz už byl nasazen pouze v jediném závodě: v GP USA 1959, která se jela v Sebringu. Američan se syrskými předky Bob Said s ním ale vypadl hned v prvním kole, později jej však přepracoval a ještě v roce 1962 se s ním pokusil kvalifikovat do závodu 500 mil Indianapolis. V té době už se ale dávno vytratil zájem McAlpineho o tuto značku a protože jeho finanční pomoc byla pro její existenci rozhodující, vozy rychle ze závodění zmizely...

Bilance vozů Connaught v mistrovství světa vozů F1:
tyto monoposty čtyř typů a dvou pohonných jednotek (Lee-Francis a Alta) byly v šampionátu nasazovány v letech 1952 až 1959 a protože byly určeny především pro soukromé týmy, v sedmi závodech mistrovství světa s nimi 26 (!) jezdců odjelo 11 980 závodních kilometrů. A získalo 18 bodů i jedno pódium. Jejich nejlepší startovní pozici bylo páté místo Kenna Downinga v britské GP 1952, nejlepším umístěním pak třetí místo Rona Flockharda v GP Itálie 1956.

Hill
Někdejší dvojnásobný mistr světa Graham Hill založil v roce 1973 tým Embassy Racing, v němž jezdil nejprve s vozem Shadow a později s dvěma monoposty Lola 370. Pro sezonu 1975 z tohoto typu Andy Smallman vyvinul model Lola 371, ale tenhle vůz s hliníkovou skořepinou, motorem Ford Cosworth a pětistupňovou převodovkou Hewland FG 400 byl nakonec přejmenován na Hill GH1. S červenobílým monopostem, jehož rozvor byl 2573 mm, jezdili Rolf Stommelen, Tony Brise, Vern Schuppan a Alan Jones (sám Graham Hill se s ním nekvalifikoval do GP Monaka), ale k bodům jej přivedli jen ve dvou závodech. Přestože s ním Němec Stommelen 30 km vedl GP Španělska! Pro následující sezonu 1976 byl vůz přepracován na model HG2, který však prokazoval řadu problémů hned při svých prvních testovacích jízdách v Silverstone a v Le Castellet. Jenže k jejich nápravám už nedošlo: po havárii Hillova letadla byl projekt okamžitě uložen k ledu...

Bilance vozů Hill v mistrovství světa vozů formule 1:
vůz, který byl vyvinut v západním Londýně, odjel během sezony 1975 v 10 závodech šampionátu 3 620 km (z toho 30 ve vedení závodu), získal tři body a v Poháru konstruktérů obsadil 11. příčku. Jeho nejlepší startovní pozicí byla šestá příčka Tony Briseho v GP Itálie, nejlepším umístěním páté místo Alana Jonese v GP Německa na Nürburgringu.
Žádné komentáře