stenly a jeho stránky

Něco z HISTORIE

Vozy z propadliště (20)

Prostřednictvím tohoto materiálu vás opět zveme na letmé a poněkud nepravidelné pokračování seriálu a nepříliš úspěšných a dnes už téměř zapomenutých konstrukcích formule 1.

Gordini
Francouz Amedée Gordini pracoval v garáži od svých 11 let a jakmile jen trochu dospěl, začal také závodit. Později začal stavět také sportovní vozy a po válce – v roce 1946 – pak postavil i svůj první monopost: motorem Fiat poháněný vůz „Le Sorcier“, s nímž stačil vyhrát řadu závodů. Postupně začal konstruovat také monoposty F2 a jeho prvním modelem, který se objevil ve světovém šampionátu vozů F1, byl 580 kg vážící a do pneumatik Engelbeert obutý typ Gordini T16 s trubkovým šasi. Ten byl vybaven zcela novým čtyřválcem o objemu 1998 cm3 a výkonu 175 k. Gordiniho vozy byly tehdy jedinými francouzskými monoposty ve světovém šampionátu (jezdícím se v údobí 1952 a 1953 s vozy F2) a Jean Behra s ním hned při premiéře v GP Švýcarska 1952 (k té ovšem jel se svým závodním vozem z Paříže do Bernu po vlastní ose!), obsadil třetí příčku. Stejné místo získal v následující GP Belgie i Robert Manzon, ale v pozdější době se tomuto modelu se čtyřstupňovou převodovkou (jezdil až do GP Itálie 1956, ačkoliv od sezony 1954 už s motorem o objemu 2473 cm3, který měl výkon 230 k) – už výsledkově nikdy tak dobře nevedlo. Přestože ještě v roce 1956 s jednou „šestnáctkou“ vyhrál Manzon nemistrovskou GP Neapole! Mimo tohoto typu byl v roce 1952 vyvinut i typ T16S, který se od předchozího lišil především zakrytovanými koly, ale tenhle model se zúčastnil pouze jediného závodu: Belgičan Claes s ním absolvoval domácí GP 1952, v níž dojel osmý. Pro sezony 1955 a 1956 pak Gordini postavil bleděmodrý a předválečným Mercedesům hodně podobný typ T32. Těžký monopost s pětistupňovou převodovkou, kotoučovými brzdami Messier, dvaapůllitrovým řadovým osmiválcem o výkonu 250 k a o rozvoru náprav 2251 mm. Tyto vozy byly postaveny dva, v Monte Carlu za volantem jednoho obsadili Pilette a Bayol šesté místo (tehdy se mohli za volantem vozu dva jezdci jednoho týmu vystřídat), ale bylo zřejmé, že vůz je zralý další vývoj. Na ten ale nebyly peníze a tak se tyto francouzské vozy ze závodní tratích postupně vytratily...

Bilance vozů Gordini v mistrovství světa formule 1:
francouzské monoposty absolvovaly v letech 1952 až 1956 ve světovém šampionátu 33 závodů, získaly 20 bodů, jedno nejrychlejší kolo (Behra v britské GP 1954), dvě pódia (třetí místa Behry a Manzona v GP Švýcarska a Belgie 1952) a 23 jezdců (!) s nimi odjelo 23 662 závodních kilometrů, z nichž 14 km byl vůz Gordini viděn ve vedení (Behra GP Belgie 1952). Nejlepší startovní pozicí bylo třetí místo Trintignanta v GP Německa 1952 a Manzona v GP Švýcarska 1952, nejlepším umístěním třetí místa Behry v GP Švýcarska 1952 a Manzona v GP Belgie 1952.

Forti
Tým ze severoitalské Alessandrie byl v sedmdesátých letech založen někdejším závodníkem a později obchodníkem Guido Fortim a inženýrem Paolo Guercim. Jezdil s monoposty formulí Ford i F3 (čtyři italské tituly a Bertaggia v roce 1989 vyhrál GP Macaa i EP v Monte Carlu) a v sezoně 1991 si tým Forti Corse troufl i na F3000. Na tom, že se v roce 1995 konstrukce Forti dokonce objevila ve formuli 1, měl ovšem největší zásluhu ctižádostivý a bohatý brazilský mladík Pedro Diniz, s ještě bohatším otcem. Majitelem brazilské sítě supermarketů. Jejich peníze totiž stačily k tomu, aby si Forti nechal zkonstruovat monopost F1 u někdejšího konstruktéra monopostů Osella Giorgia Stirana a Sergia Rinlanda. A aby v roce 1995 s tímto 595 kg vážícím konvenčním vozem FG01-95, který měl rozvor 2 881 mm, motor Ford Cosworth a disponoval pětistupňovou manuální převodovkou, vyrazil do světového šampionátu. Premiéru obstarali v GP Brazílie dva domácí jezdci (Moreno a Diniz), z nichž ten druhý svým desátým místem nastavil laťku tak vysoko, že jí tato žlutá a průběžně neustále vyvíjená konstrukce, dokázala pokořit až v GP Itálie (Diniz devátý) a pak v posledním závodě této sezony – GP Austrálie (Diniz sedmý). V následujícím roce však Pedro Diniz – samozřejmě i se svými sponzory – od Forti prchnul k Ligieru a tak do italských vozů, přepracovaných na typ FG01-95B, usedli tentokrát domácí piloti: Badoer a Montermini. Jezdili s ním bez úspěchu do GP Argentiny, po níž byl konečně hotov typ FG03, za nímž stála konstruktérská dvojice George Ryton a Chris Radage. Jenže 595 kg vážící monopost s šestistupňovou polosamočinnou převodovkou Forti/Hewland, uhlíkovými kotoučovými brzdami a rozvorem 2981 mm, byl relativně pomalý (nejlepší startovní pozice 20. místo) a cíl viděl vlastně jen jednou: to když byl Badoer klasifikován jako desátý v GP San Marina 1996. Mezitím už se ale na scéně objevila společnost Shannon Racing, která zakoupila 51 % firmy Forti Corse, začaly se odehrávat soudní procesy a tým Forti byl nakonec poslán do konkurzu...

Bilance vozů Forti v mistrovství světa formule 1:
monoposty z Alessadrie odjely v sezonách 1995 a 1996 v šampionátu - za řízení Morena, Monterminiho, Dinize a Badoera - 23 závodů, ve kterých absolvovaly 8 112 závodních kilometrů. Jejich nejlepší startovní pozicí bylo 19. místo Badoera v GP Brazílie 1996, nejlepším umístěním pak sedmé místo Dinize v GP Austrálie 1995.

Apollon
Konstrukce tohoto jména, kterou v sezoně 1977 švýcarský Jolly Club přihlašoval k automobilovým závodů světového šampionátu, nebyla ničím jiným, než upraveným monopostem Williams FW03, který navrhl už na podzim 1974 John Clarke a který používal osvědčený osmiválec Ford Cosworth. Něco takového tehdy nebylo nic tak neobvyklého, protože jeden z Williamsů FW04, byl například přejmenován na McGuire BM1. Ve svých garážích vůz Apollon podle svých představ upravil někdejší pilot cestovních vozů Alfa Romeo a později dealer Ferrari Loris Kessel a hodlal s ním vyrazit k několika GP závodům sezony. Jenže pro Velké ceny Rakouska a Nizozemska nebyl monopost s hliníkovou skořepinou a pětistupňovou převodovkou ještě připraven a tak jediný pokus o start žlutobílého vozu nakonec viděli diváci v Monze, při GP Itálie. Jenže Kessel se nedokázal dostat z desítky těch, kteří se do závodu nekvalifikovali. Pro zajímavost: mezi nekvalifikovanými byl také Emerson Fittipaldi (Copersucar), pozdější řidič lékařského vozu při závodech F1 Brazilec Alex Ribeiro (March) či Belgičan Teddy Pilette s posledním modelem BRM - typem 207...

Bilance vozu Apollon v mistrovství světa formule 1:
vůz byl přihlášen do jediného závodu – GP Itálie 1977, ale neprošel kvalifikací.
Žádné komentáře