stenly a jeho stránky

Něco z HISTORIE

Vozy z propadliště (17)

Prostřednictvím tohoto materiálu vás opět zveme na letmé a nepravidelné pokračování některých ne příliš úspěšných a dnes už téměř zapomenutých konstrukcí vozů formule 1.

Toleman
Pro vozy Toleman z preambule tohoto článku platí vlastně jen druhá polovina. O tom, že by byly neúspěšné, se totiž rozhodně hovořit nedá. Ačkoliv nikdy žádný ze závodů nevyhrály.

Obchodník a motoristický fanda Ted Toleman se začal závodními vozy - a také prestižními čluny off-shore - zabývat v sedmdesátých letech. Po monopostech formule Ford začal do britských závodů nasazovat také vozy March F2 a když se seznámil s Rory Byrnem (později konstruktér Benettonu a Ferrari), nechal si od něho v roce 1979 postavit první vůz Toleman, určený pro závody F2. Když pak s nimi ale Brian Henton a Derek Warwick v mistrovství Evropy F2 obsadili obě první místa, Ted Toleman na konci sezony oznámil vstup svých vozů o další patro výš - do formule 1.

Vůz pro světový šampionát – označený jako Toleman TG181 – postavil samozřejmě opět Byrne. Jenže 640 kg vážící monopost s hliníkovou skořepinou, jehož rozvor byl 2692 mm a jehož motorem byl britský přeplňovaný čtyřválec Hart, sice dobře vypadal, ale ukázal se být katastrofou: z celé sezony se s ním totiž Henton a Warwick dokázali do závodu kvalifikovat jen dvakrát, přičemž do cíle přijel jen Henton (desátý v Itálii). Obdobné to ovšem bylo i s modifikovanými typy TG181B a TG181C, stejně tak jako s typem TG193, s nímž se o nemožné pokoušeli v sezoně 1982 Warwick s Italem Teo Fabim. Výsledkem ovšem bylo jen desáté Warwickovo místo v Německu. Karta se konečně začala obracet spolu s typem TG183B, který už měl uhlíkovou skořepinu a který byl poprvé nasazen v GP Brazílie 1983. Do jeho kokpitu sedali Bruno Giacomelli a Derek Warwick a v druhé polovině sezony už se také starali o body. A když se na počátku další sezony do vozu posadil také Ayrton Senna (spolu s někdejším motocyklovým šampionem Johnny Cecottem z Venezuely), přibyly do týmové pokladnice body i od této brazilské naděje. 

Poté Rory Byrne ve Witney připravil další typ – 540 kg těžký TG184 - a Ayrton Senna s ním v GP Monaka předvedl doslova koncert: v deštivé a Jacky Ickxem předčasně ukončené Velké ceně, senzačně naháněl vedoucího Prosta a nakonec skončil druhý. Díky tomu svět F1 začal o vozech Toleman i mladém Brazilci vědět. A právě tak o sobě dal vědět i Švéd Johansson, který nastoupil za Cecotta (v Itálii žijící Venezuelan si v tréninku na britskou GP po těžké nehodě zlomil obě nohy) a na Monze dojel čtvrtý.

Rory Byrne nakonec postavil ještě jeden model s motorem Hart 415T, jehož výkon se od roku 1981 z 540 k zvýšil na 750 k(!): pouhých 545 kg vážící Toleman TG185, který byl derivací “stočtyřiaosmdesátky“. Do tohoto vozu se – po odchodu Senny k Lotusu – soukali Italové Teo Fabi a Piercarlo Ghinzani, jenže očekávané výsledky se nějak nedostavily. Nejspíš i proto, že tým měl veliké problémy s pneumatikami Pirelli a od Monaka je musel vyměnit za značku Michelin a později Goodyear. Přesto na sebe vůz dokázal upozornit: v GP Německa na Nürburgringu totiž Fabi zajel pole position! Jenže brzy ze závodu brzy odstoupil pro poruchu spojky. Poté tým jeho hlavní sponzor – módní značka Benetton – kompletně koupil a od roku 1986 už se místo o Tolemanu hovořilo o Benettonu...

Bilance vozů Toleman v mistrovství světa:
britské monoposty z Witney během let 1981 až 1985 odjely v MS 57 závodů, v nichž získaly 26 bodů, 1 pole position, 2 nejrychlejší kola (Warwick v Nizozemí 1982 a Senna v Monaku 1984) a tři pódia. Vozy obsadily v Poháru konstruktérů desáté (1983) a sedmé (1984) místo. Osm jezdců (Warwick, Fabi, Senna, Giacomelli, Cecotto, Ghinzani, Johansson a Henton) s nimi v závodech odjeli 13 504 km, devátý (Pierlugi Martini) se do žádného závodu nekvalifikoval. Nejlepším startovním postavením těchto monopostů bylo pole position Fabiho v GP Německa 1985, nejlepším výsledkem druhé místo Senny v GP Monaka 1984.

Parnelli
Za jedním z nemnoha amerických týmů F1 stojí iniciativa někdejšího závodníka a vítěze 500 mil Indy Rufuse Parnelli Jonese, který s Vel Miletichem a s koncernem Firestone v zádech, založil také stáj pro světový šampionát. Asistovalo u toho několik někdejších členů týmu Lotus, především pak designer Maurice Phillipe. Právě on také pro konec sezony 1974 v americkém Torrence zkonstruoval vůz, který nebyl nepodobný Lotusu 62: 578 kg vážící model VPJ4 s hliníkovou skořepinou, pětistupňovou převodovkou Hewland a rozvorem 2540 mm. Monopost, původně obutý do pneumatik Firestone (v momentě, kdy tato firma neočekávaně odešla ze sportu, byl přezut na pneumatiky Goodyear), byl vybavený osmiválcem Ford Cosworth a měl jej k dispozici Mario Andretti. V Kanadě s ním dojel sedmý, v GP USA stál ve druhé řadě, ale pro předčasný start byl diskvalifikován. V následující sezoně pak Andretti dokázal vyválčit body ve švédském Anderstopu a na jihofrancouzském okruhu Le Castellet, ale v následujícím roce už odjel pouze dva závody: v Jižní Africe přijel do cíle šestý a v domácím GP USA v Long Beach ani nedojel. A protože tým usoudil, že si asi dělal větší naděje, než jaké nakonec měl, raději toho všeho nechal...

Bilance vozu Parnelli v mistrovství světa formule 1:
americký monopost v šampionátu odjel v letech 1974 až 1976 16 závodů, v nichž získal 6 bodů a jedno nejrychlejší kolo (GP Španělska 1975). V šampionátu odjel 2 781 závodních kilometrů a 38 km (v předčasně ukončené GP Španělska 1975) z nich vedl i závod. V Poháru konstruktérů obsadil v roce 1975 desáté a v roce 1976 celkově 13. místo. Nejlepší startovní pozicí bylo Andrettiho třetí místo v GP USA 1974, nejlepším výsledkem čtvrté místo v GP Švédska 1975.

Boro
Boro byl nizozemský tým, který provozovali bratři Bob a Rudy Hoogenboomové a pod jménem Boro 001 nasadil i nepatrně upravený vůz Ensign N175 Daveho Baldwina. Monopost s hliníkovou skořepinou, motorem Ford Cosworth, pětistupňovou převodovkou, pneumatikami Goodyear a rozvorem náprav 2656 mm, měl v sezoně k dispozici obrýlený Australan Larry Perkins, ale žádnou díru do světa s ním pochopitelně neudělal. A nepovedlo se to o rok později ve dvou závodech ani Brianu Hentonovi: ten byl pro předčasný start v GP Nizozemí diskvalifikován a v Itálii už se ani nekvalifikoval...

Bilance vozu Boro v mistrovství světa formule 1:
tento vůz byl během let 1976 a 1977 v šampionátu nasazen v šesti závodech a Brian Henton a Larry Perkins s ním odjeli 1064 závodních kilometrů. Nejlepší startovní pozici pro něj zajistil 13. místem v GP Itálie 1976 Perkins, nejlepším výsledkem pak bylo Perkinsovo osmé místo v GP Belgie 1976.
Žádné komentáře