stenly a jeho stránky

Něco z HISTORIE

Vozy z propadliště (16)

Prostřednictvím tohoto materiálu vás opět zveme na letmé a nepravidelné představování některých ne příliš úspěšných a dnes už pomalu zapomenutých konstrukcí vozů formule 1.

ATS
Německé monoposty ATS sice odjely před čtvrt stoletím v šampionátu téměř 90 závodů, ale dnes už přesto o jejich existenci, kterou měl na svědomí tehdejší král slitinových kol Günther Schmidt, ví jen málokdo. Přestože právě v těchto žlutých vozech, jež do závodů vysílala Schmidtova firma Auto Technisches Spezialzubehör, začínalo nejedno známé jméno F1.

Cesta autoritativního Schmidta do F1 ovšem nebyla nijak dlouhá, protože v době, kdy americký tým Rogera Penskeho přestal mít o F1 zájem, prostě jeho vozy koupil i s příslušenstvím. To se psal rok 1977 a tým ATS, v jehož barvách jezdili Jarier, Binder a Heyer, během něho ještě používal vozy Penske PC4. V následující sezoně už ale z britského Bicesteru vyjely vozy, označované jako ATS. Dostaly typové označení HS1, ale ve skutečnosti to stále ještě byly jen Robinem Herdem upravené vozy Penske, v nichž vrčely motory Ford Cosworth. Do těchto monopostů usedali Jochen Mass, Jean-Pierre Jarier, Keke Rosberg, Hans Binder, Michael Bleekemolen a Harald Ertl, ale zatímco v Brazílii s nimi dokázal Mass dojet sedmý, ke konci sezony už se do závodů nedokázaly kvalifikovat. O nic lépe na tom ostatně nebyl v sezoně 1979 ani první skutečný monopost ATS – model D1, zkonstruovaný Johnem Gentrym. Proto do stejné sezony proto raději vyjel další model: tvary i zavěšením Lotusu 72 podobný typ, pojmenovaný D2, který spolu s Gentrym připravil i italský aerodynamický specialista Giacomo Caliri. Vůz s hmotností 590 kg, za jehož volant usedal Hans Stuck, měl hliníkovou skořepinu, osmiválec Ford Cosworth, pětistupňovou převodovku Hewland FGA 400 a rozvor 2731 mm. A také pramalé úspěchy: tím největším nakonec bylo osmé místo dlouhého bavorského pilota v GP Belgie 1979. Takže koncem sezony se objevil ještě typ D3, který už byl ale dílem Nigela Strouda a mnohým připomínal monopost Williams FW07. S ním už Stuck skutečně body získal (pátý v GP USA), zato Surer či Lammers, který je dnes šéfem nizozemského týmu A1GP, si o nich museli nechat jenom zdát. Následující „dé-čtyřku“, která týmu sloužila jak v sezoně 1980, tak na počátku té další, už ale vyprojektoval Rakušan Gustav Brunner, jemuž pomáhal Tim Waldrop. I srdcem tohoto vozu s hmotností 579 kg a s rozvorem 2692 mm, byl osmiválec Ford Cosworth a vedle Surera a Lammerse se v něm představil i vousatý rakouský novinář Ertl (nekvalifikoval se v Německu) a studiový bubeník skupiny ABBA Slim Borgudd (nekvalifikoval se v San Marinu 1981). Jenže nejlepším jeho umístěním bylo Surerovo osmé místo v GP USA 1980...

To bylo také důvodem, proč už měl atraktivní typ ATS HGS1 s hydropneumatickými závěsy, na svědomí zase někdo jiný. Tentokrát Francouz Hervé Guilpin. Monopost s rozvorem 2718 mm a obouvaný do třech druhů pneumatik (Michelin, Goodyear a Avon) však během sezony 1981 projel cílem jen dvakrát (Bordgudd s nám byl šestý v britské GP a desátý v Nizozemsku) a tak byl vůz pro sezonu 1982 přepracován Donem Halidayem na typ D5. A s tím už Chilan Eliseo Salazar i Manfred Winkelhock dokázali dojet pátí.

Typ D6, s nímž německý tým s britskou základnou vyrazil do sezony 1983, už měl na svědomí opět Brunner, a jeho největší změnou byl motor: 540 kg těžký monopost s uhlíkovou skořepinou a rozvorem 2615 mm, totiž disponoval přeplňovaným čtyřválcem BMW. Za volant černožlutého vozu tehdy usedal otec německého pilota, který loni vedl GP Evropy na Nürburgringu – Manfred Winkelhock a jeho nejlepším umístěním byla osmá příčka v evropské GP v Brands Hatch. V sezoně 1984 přišel další Brunnerův typ: do pneumatik Pirelli obutý ATS D7. Na bodovaném místě se ale za celou dobu dokázal objevit jen jedinkrát. To, když s ním byl Gerhard Berger v GP Itálie šestý (nakonec ale stejně žádné body neinkasoval, protože tým do závodu nasadil pouze jeden vůz). A tak Günter Schmidt na F1 přestal na chvíli myslet a tým rozpustil. Aby se ale později v šampionátu s modrými vozy Rial objevil znovu...

Bilance vozů ATS v mistrovství světa formule 1:
Vozy ATS v šampionátu v letech 1978 až 1984 absolvovaly 89 závodů, během nichž získaly 7 bodů a jedenácté (v roce 1979) a dvanácté (v sezonách 1981 a 1982) místo v Poháru konstruktérů. Jedenáct pilotů (Winkelhock, Salazar, Stuck, Mass, Surer, Borgudd, Rosberg, Lammers, Berger, Jarier a Bleekemolen) s nimi absolvovalo 20 579 závodních kilometrů, zatímco Ertl, Colombo a Binder se s nimi do závodů nikdy nekvalifikovali. Jejich nejlepším startovní pozicí byla čtvrtá Lammersova příčka na startu GP USA West 1980, nejlepším umístěním pak pátá místa Stucka (GP USA East 1979), Winkelhocka (Brazílie 1982) a Salazara (San Marino 1982).

Scirocco
Na konci roku 1962 přemluvil Tony Settember (na Filipinách italským rodičům narozený Kaliforňan), jenž měl jisté závodní ambice, svého přítele - mladého a bohatého Američana Hugh Powella - aby koupil část firmy Paula Emeryho. Důvod byl jasný: závodil totiž s vozy Emeryson a jejich výrobce už měl v úmyslu závody F1 opustit.

Když se koupě uskutečnila, Emery pro Američana postavil ještě dva další vozy (475 kg vážící monoposty s prostorovým trubkovým rámem, šestistupňovou převodovkou Coletti a kotoučovými brzdami, do nichž byl montován osmiválec BRM (v sezoně 1964 pak Climax), které už ale nesly jméno Scirocco.

Za volant těchto vozů, obutých do pneumatik Dunlop, usedla vedle Settembera i Londýňan Ian Burgess a v roce 1964 také Belgičan André Pilette (jeho děda jezdil GP závody před válkou a startoval i v 500 mil Indy, jeho syn byl pro změnu mistrem Evropy F5000 a pak se pokoušel o F1 také). Jediným skutečně zapamatovatelným výsledkem však bylo Settemberovo druhé místo v nemistrovské GP Rakouska 1963 v Zeltwegu, kde dojel za Jackem Brabhamem (Brabham BT3). V mistrovství světa totiž byly vozy Scirocco klasifikovány pouze jednou: to když Settember sice dostal smyk a v závodě skončil, jenže stačil být v GP Belgie 1963 klasifikován jako osmý a tudíž poslední...

Bilance vozů Scirocco v mistrovství světa formule 1:
Vozy Scirocco absolvovaly v letech 1963 a 1964 v šampionátu se třemi jezdci (Settember, Burgess, Pilette) pět závodů, během nichž ujely 1 027 závodních kilometrů. Nejlepší startovní pozicí bylo 18. startovní místo, které Settember zajel v GP Francie a Velké Británie 1963 a Pilette v GP Belgie o rok později. Nejlepším umístěním pak osmá příčka Settembera v GP Belgie 1963.
Žádné komentáře