stenly a jeho stránky

Něco z HISTORIE

Vozy z propadliště (15)

Prostřednictvím tohoto materiálu vás opět zveme na letmé a nepravidelné představování některých nepříliš úspěšných a dnes už pomalu zapomenutých konstrukcí vozů formule 1.

Theodore
Za touto značkou stálo na počátku 70. let setkání na Sumatře narozeného amatérského automobilového závodníka Theodora „Teddy“ Yipa a Sida Taylora, při němž se dohodli na sponzorování Verna Schuppana ve formuli 5000. Honkongský obchodník s nizozemským pasem tehdy přičichl k velkým závodům, Schuppana znovu přivedl i do F1 a nakonec v roce 1974 založil i vlastní tým, který z počátku používal vozy Ensign N177 a za nějž v sezoně 1977 jezdil Francouz Tambay. O rok později už si ale dal Yip od Rona Tauranaca postavit vlastní monopost Theodore TR1, používající osmiválce Ford Cosworth. Vůz s hmotností 610 kg, hliníkovou skořepinou, šestistupňovou převodovkou Hewland a rozvorem náprav 2544 mm, sice s Rosbergem za volantem vyhrál v prudkém dešti nemistrovský Závod mistrů v Silverstone, jenže v závodech MS se nemohl prosadit. Fin, ani Američan Cheever se s ním ne a ne kvalifikovat a nakonec se to Rosbergovi podařilo pouze v Jižní Africe.

Yipův tým potom začal k závodění používat vozy Wolf i Shadow a další konstrukce se jménem Theodore, přišla na svět až v sezoně 1981. Měla typové označení TY01, postavil jí Tony Southgate, za jezdcovými zády vrčel Ford Cosworth a vůz s hliníkovou skořepinou, rozvorem 2743 mm a s hmotností 589 kg, byl střídavě obouván do pneumatik Avon, Goodyear a Michelin. Nakonec se zúčastnil nejen sezony 1982, ale i úvodního závodu sezony 1983 v Jižní Africe, jeho nejlepším umístěním však zůstala hned premiérová jízda v GP USA, která Tambayovi přinesla v Long Beach bod. Mnohem hůř na tom byla ale následujíc typ TY02, který měl kratší rozvor a líbivější tvary: Derek Daly, Jan Lammers, Geoff Lees a Tommy Byrne v něm prožívali utrpení a sen, že do jede do cíle, nikdy z nich nedosnil. Rychle proto následoval typ Theodore N183, který připravil Nigel Bennett. Jenže ten de facto nebyl ničím jiným, než modifikací modelů Ensign N181/N182. Za jeho volant byla angažována někdejší motocyklová hvězda Johnny Cecotto a další z Jihoameričanů – Kolumbijec Roberto Guerrero. Na bod – a pouze jediný – však z nich dosáhl jen Cecotto v západní GP USA v Long Beach. V sezoně 1983 byl sice s tímto vozem v nemistrovském Závodě mistrů v Brands Hatch Brian Henton čtvrtý, ale na konci roku Teddy Yip raději závodění opustil a jeho tým se stal pouhou minulostí...

Bilance vozů Theodore v mistrovství světa formule 1:
vozy této značky se v letech 1978 až 1983 zúčastnily 34 závodů šampionátu, získaly dva body a jezdci Guerrero, Cecotto, Lees, Surer, Tambay, Lammers, Rosberg, Byrne a Daly, s nimi odjeli 8 309 závodních kilometrů. Značka obsadila v Poháru konstruktérů 12. místa v letech 1981 a 1983, o jejím nejlepší startovní pozici se zasloužil 11. místem Guerrero v GP USA 1983 a o nejlepší umístění Cecotto a Tambay v GP USA 1983 a GP USA 1981.

JBW
Britské vozy JBW Cars měly své rodiště ve Stockportu, kde je stavěl amatérský závodník Brian Naylor, finančně podporovaný svým mechanikem Fredem Wilkinsonem. Začali to spolu táhnout koncem padesátých let a z počátku konstruovali výhradně sportovní vozy. Jenže Naylor jezdil s vozy Alta a Cooper T45 také závody monopostů a tak se v roce 1959 vydali i tímto směrem. Jejich první konstrukce JBW 59 silně připomínala Cooper, měla motor Maserati, pětistupňovou převodovku a byla obutá do pneumatik Dunlop. Z britské GP odpadla díky poruše pohonu a podobně dopadl Naylor s tímhle vozem také v nemistrovských International trophy a Zlatém pohár v Oulton Parku, kde havaroval. V následující sezoně se nejprve nekvalifikoval v Monte Caru, ale zato se dostal nejen do domácí GP v Silverstone, ale představil se divákům i v GP Itálie a GP USA v Riverside. Ještě v témže roce se pak ve Stockportu narodil i typ JBW 61, který měl pětistupňovou převodovku Colotti a jedenapůllitrový motor Coventry-Climax FPF. S tímhle monopostem, vyvedeným v britské zeleni, pak Naylor vyrazil do GP Itálie 1961. Jenže v závodě, v němž se hned v prvním kole zabil po havárii s Jimem Clarkem německý kandidát na titul von Trips, musel po poruše motoru už v sedmém kole odstoupit. A tak na vůz, který byl posledním pokusem této malé značky o start ve světovém šampionátu (Naylor totiž začal být nemocný), zbylo už jen deváté místo v nemistrovském Zlatém poháru v Oulton Parku.

Bilance vozů JBW v mistrovství světa formule 1:
vozy JBW se během let 1959 zúčastnily pěti závodů šampionátu a Brian Naylor s nimi odjel 1 002 závodních kilometrů, přičemž se nekvalifikoval do GP Monaka 1960. Nejlepší startovní pozicí bylo sedmé Naylorovou místo v GP Itálie 1960, nejlepším výsledkem 13. příčka v britské GP v Silvertone 1960.

Trojan
Tato značka, sídlící v jiholondýnském Croydonu, montovala v šedesátých letech pro britský trh skútry Lambretta. Později vyráběla i minivozy Heinkel a také sportovní vozy Elva. V sedmdesátých letech, kdy ale jejich výroba končila, opustila výrobu svých zákaznických vozů také značka McLaren, která se nadále soustředila výhradně na F1. Po trhu se rozhlížející manažer Trojanu Peter Agg se tehdy proto rozhodl, že jí zkusí na klientském trhu nahradit. A z monopostu McLaren M21 pro závody formule 2 se rozhodl postavit typ T101, určený pro tehdy slušně se rozvíjející a finančně nepříliš náročnou F5000. Další typ – T102 – už nechal navrhnout někdejšího konstruktéra Brabhamu Rona Tauranaca a protože Tauranacův monopost neměl daleko k vozům F1, nechal ho pro sezonu 1974 připravit i 580 kg vážící typ T103, obutý do pneumatik Firestone a určený právě pro tyto závody. Motorem vozu s hliníkovou skořepinou byl samozřejmě tehdy populární osmiválec Ford Cosworth, u vozu byla použita pětistupňová převodovka Hewland DG300 a do monopostu s rozvorem náprav 2591 mm, usedal Australan Tim Schenken. Zúčastnil se pouze evropské části šampionátu a žádnou díru do světa v nich neudělal, ale i tak stačil udělat značce slušnou reklamu, protože u Trojanu vyráběné sportovní a závodní vozy se začaly prodávat po obou stranách Atlantiku a během 10 let jich bylo vyrobeno kolem 200.

Bilance vozu Trojan v mistrovství světa formule 1:
v sezoně 1974 se Tim Schenken s tímto vozem zúčastnil šesti závodů šampionátu (do GP Německa a Nizozemí se nekvalifikoval) a odjel v nich 976 závodních kilometrů. Nejlepším startovním místem byla 10. pozice v GP Belgie a Rakouska, nejlepším umístěním 19. Schenkenovo místo v GP Rakouska.
Žádné komentáře