stenly a jeho stránky

Něco z HISTORIE

Vozy z propadliště (14)

Prostřednictvím tohoto materiálu vás opět zveme na letmé a poněkud nepravidelné představení některých ne zrovna úspěšných a dnes už pomalu zapomenutých vozů F1.

Tecno
Italská značka s krokodýlem ve znaku, jíž v roce 1962 v Boloni založili bratři Lucio a Gianfranco Pederzaniové, původně vyráběla motokáry. Později do výrobního programu přidala i malé monoposty formule 4 a pro sezonu 1966 to zkusila i s vozy F3. Ty jí přinesly ohromný úspěch: Regazzoni, Nesti a Brambilla s nimi dominovali téměř po celé Evropě a boloňské vozy dopomohly k národním titulům také ve Francii (Cevert), v Itálii (Bernabei) a ve Švédsku (Wisell). Dalšími úpravami tohoto úspěšného vozu přišel na svět i monopost formule 2 a v roce 1970 už Tecno dominovalo nejen závodům F3, ale zásluhou Clay Regazzoniho získalo i evropský titul ve F2. A za této situace si samozřejmě bratři troufli udělat krok ještě výš: do nejvyššího patra okruhových závodů – do formule 1.

Jejich první model pro GP závody – označený jako PA 123 – se narodil v roce 1971, měl hliníkovou skořepinu, rozvor náprav 2470 mm a hmotnost 580 kg. Používal klasickou převodovku Hewland FG400 a poháněl jej vlastní 12válec o objemu 2967 cm3 a výkonu 475 k, který zkonstruoval Luciano Pederzani. Do závodů nový vůz přivedl Ital Nanni Galli v GP Belgie 1972, ale při debutu jej vůz zradil. A ve stejném duchu se nesla celá premiérová sezona, během níž vůz před domácí italskou GP ještě prošel modifikací: devět startů a prakticky žádný dojezd do cíle, protože v Rakousku vůz sice pod šachovnicí projel, jenže devět kol za vítězem. A tak už se nevešel do klasifikace...

Pro příští sezonu nový model pro italskou firmu vyvinul Brit Alan McCall. Měl stejné zavěšení i stejný motor, o němž však bratři tvrdili, že je výkonnější a má i větší točivý moment. Za volant boloňského monopostu byl angažován Chris Amon, který vůz relativně dlouho před jeho prvním závodem testoval. Nakonec s ním Novozélanďan v Belgii opravdu získal mistrovský bod, ale zároveň dokázal přesvědčit vedení týmu, aby postavilo ještě další konstrukci. Ta dostala pojmenování E731, jejím otcem se stal Gordon Fowell a na první pohled rozhodně vypadala lépe než auto McCalla. Jenže prakticky nikdy nezávodila. Amon jí totiž použil jen dvakrát v tréninku, ale závod nakonec vždycky odjel s do pneumatik Firestone obutým modelem PA123/4. A to i přesto, že pokaždé odpadl. Bylo jasné, že tohle všechno je jen trochu zbytečné plýtvání penězi a nevyhnutelný konec skutečně přišel. V GP Rakouska: Amon se v tréninku s modelem PA 123/6 nekvalifikoval, ovšem typ E731 se ukázal ještě o dalších pět sekund pomalejší! To už Novozélanďan nevydržel a když mu během tréninku explodoval motor, od týmu odešel. A už nikdy se nevrátil...

Bilance vozů Tecno v mistrovství světa formule 1:
italské monoposty odjely v šampionátu v letech 1972 až 1973 deset závodů (čtyřikrát se vozy k závodu nekvalifikovaly), jezdci Chris Amon (NZ), Nanni Galli (I) a Derek Bell (GB) s nimi absolvovali 1 551 závodních kilometrů. Vozy získaly jeden mistrovský bod a v Poháru konstruktérů tým v sezoně 1973 obsadil 11. místo. Nejlepší startovní pozicí byla 22. příčka Chrise Amona v GP Nizozemska 1973, nejlepším umístěním pak šesté místo téhož jezdce v GP Belgie 1973.

Token
Prostřednictvím tohoto britského týmu se poprvé závodů F1 dotkl Ron Dennis a přestože tato konstrukce nenapsala v historii F1 žádné úspěchy, není její historie nezajímavá. Na jejím počátku stál na konci sezony 1970 nově založený tým Rondel. Ten spolu na konci sezony 1970 v Old Windsor společně vytvořili šéfmechanik stáje Brabham Ron Dennis a jeho zástupce Neil Trundel okamžitě poté, co z F1 odešel vlastník jejich týmu Jack Brabham a prodal jej Ronu Tauranackovi. Jejich jměním bylo 1000 liber a dva vozy formule 2 Brabham BT36, koupené od Tauranaca. Jezdci, kteří si jejich vozy během dvou následujících sezon pronajímali, však už tehdy měli velmi zvučná jména (Graham Hill, Carlos Reutemann, Reine Wisell, Tim Schenken, Henri Pesacrolo, Bob Wollek) a v závodech mistrovství Evropy získali tři výhry i několik pódiových umístění. A když Pesacrolo dokázal do stáje přivést i relativně bohatého sponzora – francouzskou olejářskou firmu Motul – tým měl v sezoně 1973 chuť být už víc než pouze tím klientským. Ray Jessop pro něj postavil vlastní konstrukci, po sponzorovi nazvanou Motul M1, a těchto vozů bylo postaveno hned pět. Tým se přestěhoval do Felthamu a rozhodně nebyl neúspěšný: přišla dvě vítězství a sedm pódií. Jenže na konci roku - díky celosvětové palivové krizi – ze hry Motul přece jen vycouval. Jenže ambiciózní tým z Felthamu už v té době měl od Jessopa dokonce postavený monopost F1! Co s ním? Nakonec jej zaplatili Tony Vlassopoulo a Ken Grob a tak podle zkratek jejich křestních jmen dostal i jméno Token a typové označení RJ02. V roce 1974 s ním vyrazil do GP Belgie Tom Pryce, ale díky havárii nakonec zelenožlutý monopost nedojel. Dva další starty obstaral Ian Ashley, přičemž do britské GP se David Purley s vozem, který měl hliníkovou skořepinu, pětistupňovou převodovku Hewland DG300, rozvor náprav 2646 mm, hmotnost 585 kg, motor Ford Cosworth a jenž byl obut do pneumatik Firestone, nedokázal kvalifikovat. A to byla vlastně celá historie Tokenu. V sezoně 1975 byl sice vůz ještě přejmenován na Safir a Tony Trimmer se s ním bez úspěchu zúčastnil nemistrovských závodů F1 (Závod mistrů a BRDC International Trophy) a tím stopa tohoto vozu v závodech končí definitivně ...

Bilance vozu Token v mistrovství světa formule 1:
monopost se zúčastnil v sezoně 1974 tří závodů šampionátu a Ian Ashley a Tom Pryce s ním ujeli 815 závodních kilometrů. Nejlepší startovní pozicí bylo 14. místo Iana Ashleye v GP Německa 1974, nejlepším umístěním 20. příčka Toma Pryceho v GP Belgie.

Rebaque
Vůz této značky má na svědomí bohatý mexický pilot Hector Rebaque, který v šampionátu odjel 41 závodů s vozy čtyř značek. Ten, který však do šampionátu v roce 1979 přivedl Mexičan pod svým jménem, nebyl ale ničím jiným, než Geoffem Ferrisem v Leamingtonu upravený Lotus 79. Samozřejmě obutý do pneumatik Goodyear a vybavený motorem Ford Cosworth. Jeho typové označení bylo HR 100 a do závodů byl nasazen pouze třikrát. A jen jednou se dokázal opravdu kvalifikovat. Rebaque přesto pro sezonu 1980 uvažoval o jeho bratříčkovi. Jenže v momentě, kdy přišla nabídka aby jezdil s továrním Brabhamem, rychle podepsal smlouvu a na svůj vůz stejně rychle zapomněl. Ostatně právě tak, jako svět formule 1 zapomněl na monopost s jeho jménem...

Bilance vozu Rebaque v mistrovství světa formule 1:
monopost tohoto jména absolvoval v roce 1979 ve světovém šampionátu jediný závod a dvakrát (GP USA a GP Itálie) se nekvalifikoval. V závodě odjel 115 km (porucha motoru) a jeho nejlepším startovním postavením bylo Rebaquovo 22. místo v kanadské GP.
Žádné komentáře