stenly a jeho stránky

Něco z HISTORIE

Vozy z propadliště (12)

Prostřednictvím tohoto materiálu vás opět zveme na letmé a nepravidelné představování nepříliš úspěšných a dnes téměř zapomenutých konstrukcí vozů F1.

Kojima
Jednu z inspirací postavit v zemi sakur tento monopost F1 samozřejmě dodala skutečnost, že v roce 1976 se jela první Velká cena Japonska, zařazená do světového šampionátu. A společnost Kojima Engineering z Kjóto, jí samozřejmě využila. Tuhle firmu měl pod palcem někdejší úspěšný motokrosový závodník Matsuhisa Kojima, který se vedle dovozu banánů zabýval také stavbou závodních vozů pro japonské závody a přípravou monopostů March pro tamní závody F2. Otcem nového vozu s hliníkovou skořepinou, rozvorem 2500 mm, vybaveného jak osvědčenou pětistupňovou převodovkou Hewlánd FGA 400, tak osmiválcem Ford-Cosworth, byl inženýr Masao Ono, který už participoval i na stavbě japonského monopostu Maki. Při stavbě vozu použil řadu evropských i japonských komponentů a pilotem konstrukce Kojima KE 007 se stal Masahiro Hasemi. A dokázal jí – navzdory těžké havárii během tréninku – do domácí GP kvalifikovat tak, že na startu stál v páté řadě vedle Ronnie Petersona, sedícího ve voze March. V samotném závodě sice Hasemi musel dvakrát do boxů a dojel poslední – což představovalo 11. místo – nicméně dokázal i psát historii: když totiž na okruhu Fuji skončil prudký déšť, nechal si 578 kg těžký vůz obout do měkkých pneumatik Dunlop a začal jezdit neuvěřitelné časy. Později se kolem toho všeho vyrojila – především v britském tisku – řada historek, faktem ale je, že Hasemimu patřilo hned při premiéře tohoto vozu nejrychlejší kolo závodu!

Pro následující japonskou GP v roce 1977 byl vůz přepracován na model KE 009, jehož aerodynamické linie byly vyčistěny a k závodu byly připraveny hned dva vozy: ten tovární řídil Kazayushi Hoshino a v závodě dojel jedenáctý, ve druhém – nasazeném týmem Heros Racing – seděl Noritake Tahahara. A ten havaroval už po čtyřech kilometrech. Později se hovořilo i o tom, že pro GP Japonska 1978 by se o pohonnou jednotku vozu mohla postarat Honda, ale nakonec se nic podobného nerealizovalo, stejně jako uvažované nasazení vozu do MS prostřednictvím Němce Wilibalda Kauhsena...

Bilance vozů Kojima v mistrovství světa formule 1:
během sezon 1976 a 1977 se tyto vozy zúčastnily dvou závodů šampionátu a piloti Noritake Takahara, Masahiro Hasemi a Kazuyoshi Hoshino s nimi odjeli 602 závodních kilometrů. Pro vozy značky, které v roce 1976 patřilo nejrychlejší kolo GP Japonska 1976, bylo nejlepší startovní pozicí 10. místo Hasemiho v témže závodě a nejlepším výsledkem 11. pozice Hasemiho v GP Japonska 1976 a Hoshina v GP Japonska 1977.

Merzario
Známý italský závodník Arturo Merzario, jenž dvakrát vyhrál Targu Florio, s vozy sedmi značek odjel ve světovém šampionátu F1 57 závodů a Laudu (jehož nikdy neměl rád) pomáhal při jeho havárii na Nürburgringu v roce 1976 vytahovat z hořícího Ferrari, se na sklonku kariéry pustil i do stavby vozů F1. Prvním monopostem F1 s jeho jménem byla v roce 1978 konstrukce Merzario A1, kterou nakreslil Giorgio Piola a která používala mnohé komponenty z vozu March 751. Byla to do pneumatik Goodyear obutá konvenční konstrukce s hliníkovou skořepinou o hmotnosti 505kg, s rozvorem 2420 mm, pětistupňovou převodovkou Hewland FG 400 a motorem Ford Cosworth FFV. A na tratě šampionátu s ní vyrazil v roce 1978 sám Merzario. První závod nedokončil pro poruchu diferenciálu, do druhého se nekvalifikoval a v podobném duchu pokračovala sezona až do svého konce. Včetně domácí GP Itálie, pro níž v Miláně postavili i druhý vůz, s nímž se ovšem Colombo nedostal ani z předkvalifikace. Výsledkem bylo, že milánský monopost vůbec nezažil průjezd cílem. Úplně stejně to ovšem probíhalo i v následující sezoně. Do té byl nejprve nasazen přepracovaný model A1B (s tím Merzario dvakrát nedojel díky mechanickým poruchám). Později se na tratích objevil nový typ A2, což byl wing car, který Merzario postavil se svým mechanikem Simonem Hadfieldem a nakonec i typ A4. Ten měl na svědomí Gianpaolo Dallara a byl to vlastně vůz, s nímž se chtěl do F1 vypravit německý tým Kauhsen. Nezaplatil ale startovné, byl ze šampionátu vyhnán a jeho materiál malý Ital koupil. Oba tyto vozy ale byly doslova katastrofou: Merzario a při jeho zranění ani Brancatelli se s nimi do žádného závodu nekvalifikovali! Merzario se v roce 1980 pustil ještě do stavby 520 kg těžkého modelu M1, s nímž se chtěl objevit v GP Belgie. Monopost byl konstruován tak, aby vedle motoru Cosworth mohl používat i motor BMW pro závody F2, ale nakonec už ho nikdy nikdo nedokončil...

Bilance vozů Merzario v mistrovství světa formule 1:
vozy této milánské značky se během let 1978 až 1979 zúčastnily 10 závodů šampionátu a absolvovaly v něm 1 196 závodních kilometrů. Jejich nejlepší startovní pozicí bylo 20. místo Merzaria v GP Argentiny 1978, ale nikdy nedojely do cíle žádného závodu MS.

Kurtis Kraft
Nedá se tvrdit, že by snad americké konstrukce Kurtis Kraft nebyly ve světovém šampionátu úspěšné. Naopak. A to i přesto, že kalifornská firma nikdy žádný vůz F1 nepostavila: v Glendale totiž od roku 1914 vznikaly pouze typické americké midgety a také monoposty, s nimiž se v padesátých letech závodilo v 500 mil Indianapolisu. Díky tomu přirozeně vozy této značky získávaly – aniž o tom možná věděly - úspěchy i ve světovém šampionátu, do něhož se tehdy 11 let tenhle závod započítával.

Nás ale spíš zajímá rok 1959. Tehdy totiž technické předpisy midgetů vybavené čtyřválcem Offenhauser o objemu 1,7 litru, které Frank Kurtis stavěl pro krátké hliněné ovály, korespondovaly s regulemi formule 1 a vítěz pětisetmílového závod v Indianapolisu Roger Ward – snad povzbuzen úspěchem, který s tímto vozem získal v amatérském silničním závodě v Lime Rocku i penězi sponzora - si docela troufnul. Usmyslel si totiž, že s jedním takovým se zúčastní také GP USA ve floridském Sebringu. S vozem, který měl trubkový rám, obě pevné nápravy a pouze dvoustupňovou převodovku, však Ward hodně brzy přišel na to, že to přehnal a že F1 je úplně něco jiného, než americké amatérské závodění: už v kvalifikaci byl beznadějně poslední (o 4,8 sekund pomalejší než s Maserati jedoucí Američan Phil Cade před ním a o 43,8 sekund pomalejší než Stirling Moss v Cooperu!) a v závodě dokázal odjet pouze 20 kol. Pak u jeho vozu vypověděla spojka a o jediném startu neformulového vozu v klasickém závodě F1 v celé její historii, bylo rozhodnuto...

Bilance vozů značky Kurtis Kraft v mistrovství světa formule 1: automobily této značky absolvovaly v letech 1950 až 1960 v závodech šampionátu (včetně 500 mil Indy) 12 závodů a 128 jezdců s nimi ujelo 107 280 závodních kilometrů. Pět závodů započítaných do MS tyto vozy vyhrály (dvakrát double), získaly šest pole position, sedm nejrychlejších kol a 16 pódií.
Žádné komentáře