stenly a jeho stránky

Něco z HISTORIE

Vozy z propadliště (1)

Předtím, než se formule 1 stala uzavřenou společností, která mezi sebe nehodlá pustit nikoho, koho by si předem neodhlasovala, bývaly doby, kdy na její brány zabušila celá řada konstruktérů. Především proto, že mohla. I díky tomu se proto dnes dají najít stopy po vozech téměř 200 různých značek, které buď v F1 startovaly, nebo se o to alespoň pokusily. Nemluvě už o spoustě dalších, jejichž modely nakonec zůstaly v nejrůznější fázi vývoje a nikdy nebyly realizovány.

A tak si pojďme, pomocí jakéhosi nepravidelného seriálu, alespoň některé z nich občas připomenout. Ty, které se nikdy nemohly - a někdy možná ani nechtěly – měřit s takovými vozy, jakými byly Lotus, BRM, Maserati, Ferrari, Alfa Romeo či Mercedes a nikdy proto nezískaly jejich proslulost. Ale zároveň monoposty, bez nichž by formule 1 rozhodně nebyla úplná. I tyto vozy totiž tvoří její historii. A tak si dnes tři z nich alespoň letmo představme...

Alta
Jednou ze značek, která se prezentovala hned v prvním závodě světového šampionátu, byla britská Alta. Tmavozelené vozy Geoffreye Taylora, vybavené trubkovým rámem, nezávislým pérováním a čtyřstupňovou převodovkou, tvarově připomínaly předválečný GP Mercedes W 165 a byly vůbec prvními poválečnými GP monoposty. V roce 1948 byly v Tolworthu vyrobeny tři a původně disponovaly jen jedenapůllitrovým motorem s kompresorem. Později se však tyto nepříliš úspěšné vozy, dočkaly i motoru s objemem 1970 cm3, a za jejich volanty usedal nejen vítěz GP Československa 1949 Peter Whitehead, ale také jeho bratranec Graham, Goeffrey Crosley a Joe Kelly. Na podzim 1952 v Tolworthu ohlásili stavbu dvaapůllitrového osmiválce, určeného pro sezonu 1954, ale této sezony už se vozy 49letého Taylora nedočkaly. Chyběly totiž peníze na jejich vývoj. To ale neznamená, že by se ve formuli 1 neukázaly zmíněné pohonné jednotky: staly se totiž součástí vozů HWM, Cooper a Connought...

Bilance vozů Alta v mistrovství světa F1: pět závodů v letech 1950 – 1952, během nichž tyto vozy odjely 1747 km. Nejlepší startovní pozicí byla 12. místa Grahama Whiteheada (britská GP 1950) a Crossleye (GP Belgie 1952), nejlepším umístěním bylo deváté místo Geoffa Crossleye v GP Belgie 1950.

Pacific
Prvním monopostem této značky, které vznikaly v britském Thetfordu pod vedením pozdějšího konstruktéra Benettonu a Ferrari Rory Byrneho a Franca Coppucka, byla vlastně konstrukce Keitha Wigginse, projektovaná na počátku 90. let pro značku Reynard. Protože nakonec nebyla využitá, Wiggins jí oprášil, Byrne inovoval, nazval modelem PR01 a Pacific s ní v sezoně 1994 vyrazil do mistrovství světa. Vůz byl poháněn desetiválcovým motorem Illmor (úhel rozevření válců 72 stupňů) a vedle Belgičana Gachota, jehož incident s londýnským taxikářem později pomohl do F1 Michalu Schumacherovi, jej sedlal i syn známého filmového herce Paul Belmondo. Když se ale vozy kvalifikovaly jen do pěti závodů a ani v jednom nedojely, vyrazil do sezony 1995 nový Coppuckův model PR02, tentokrát s motorem Ford-Cosworth. To už byl Gachotovým parťákem Ital Andrea Montermini. Výsledková mizérie ale pokračovala a tak tým už v konci své druhé - a zároveň poslední - sezony F1, prodal místa v kokpitu těm, kteří za ně byli ochotni zaplatit: Italu Lavaggimu a Švýcaru Deletrazovi.

Bilance vozů Pacific v mistrovství světa vozů F1:
22 startů v letech 1994 až 1995, během nichž vozy ujely 5254 km. Nejlepším umístěním na startu bylo 19. místo Monterminiho (GP Japonska 1995), nejlepší umístění osmá místa Gachota (GP Austrálie 1995) a Monterminiho (GP Německa 1995).

Bellasi
Zrod této konstrukce v italském městě Novarra, ovlivnily v roce 1969 výrazně hned tři faktory: změna technických předpisů (od následující sezony byl zakázán v monopostech F1 trubkový rám), nepříliš dobré finanční zázemí švýcarského GP pilota Silvia Mosera a také to, že dokázal přemluvit konstruktéra vozů F3 Guglielma Bellasiho, který byl Regazzoniho přítelem. Ten se totiž nakonec uvolil a 28letému pilotovi z Zürichu přestavěl podle nových předpisů i svých představ, jeho Brabham BT 24, s nímž v šampionátu jezdil do té doby. Vůz dostal samonosnou skořepinu, ale motor (osmiválec Ford-Coswort DFV) i převodovka (Hewland) zůstaly stejné. A výsledky byly katastrofální: pro první evropské závody F1 vůz nebyl připraven, na startovné v britské GP Silvio Moser neměl, do zbylých čtyřech závodů se nekvalifikoval a v GP Rakouska pro poruchu chlazení ve 14. kole odstoupil. V následující sezoně Švýcar, který se v roce 1974 zabil při závodě sportovních vozů na Monze, vyjel vyrazil jen do GP Itálie a v ní skončil s poruchou zavěšení hned po pěti kolech...

Bilance vozu Bellasi F1 70 v mistrovství světa F1:
dva starty v letech 1970 až 1971, během nichž vůz absolvoval 106 km. Nejlepší startovní pozice 22. místo v GP Itálie 1971.
Žádné komentáře