stenly a jeho stránky

o skupině

Žánr hudby
pop / rock

Země
Velká Británie,Basildonu

Rok vzniku

1980

www
Oficiální stránka
Stránka oficiálního fanklubu











                                             Osoby
Andrew Fletcher,
Martin Gore, David Gahan




























Krátký popis

Vše se začalo odehrávat v neznámém, průmyslovém městě východně od Londýna, v Basildonu, moderním městě bez historie. Stalo se to někdy kolem roku 1980, tehdy se začala psát historie, historie kapely, která dokázala ovlivnit nejen hudební svět, ale život mnoha lidem po celém světě.


Popis kapely Depeche Mode
Snaha tří přátel, povznést své životy z průmyslové šedi a nudy, dala za vznik skupině, kde se snažili realizovat svoje sny a přání. U zrodu všeho byl tehdy Vince Clarke, narozen 3.7.1960, Andy Fletcher o pět dní mladší, tehdy zarytý fanoušek Deep Purple a Martin Gore, nadšený hráč kriketu, ale také obdivovatel Roxy Music a Sparks. Hudební zkušenosti Clarka, který do té doby hrál na kytaru v No Romance In China, Martinova teenagerská zkušenost ze začátečnické kapely The Frech Look a Norman And The Worms, chtěli zúročit ve své vlastní skupině, která se původně jmenovala Composition Of Sound.

Vince se chopil kytary, zpíval a ovládal bicí automat, Andy měl baskytaru a Gore vzal do ruky sólovku, jako zkušebna jim tehdy stačila garáž v domě Clarkových rodičů, ale protože byli velmi hluční, museli hledat jiné místo.

Martin Gore si tehdy vydělával u pěněžní přepážky jako bankovní úředník, kromě toho psal písně jako šílený a z platu si za 200 liber koupil první syntezátor. Andy Fletcher, který byl v té době hodně nábožensky založený, neustále přemlouval Martina pro svou kostelní kapelu, hrál fotbal a ve volných chvílích se s Vincem snažili obracet nevěřící na víru.

Po večerech chodili do klubu Van Gogh, kde vystupoval Martin Gore v kytarovém duu, které se jmenovalo Norman And The Worms. A pravidelně tam také hrála skupina Alison Moyetové The Vandals. V mládežnické klubu Woodland´s si udělali místo garáže novou zkušebnu a už tehdy vzniklo několik písní, které později nahráli jako Depeche Mode, například Photographic.

V říjnu roku 1980 měli vystoupení, kde hráli pro desetileté děti v mládežnickém klubu. Děti byly velmi nadšené, protože to bylo něco nového.

Jako Composition Of Sound dosáhli docela rychle místního úspěchu, v jejich vysněném klubu U krokodýla, kde si vždy přáli hrát, byli velmi často, patřili mezi nej kapely tehdejších sobotních večerů, ale tenhle sen už jim nestačil, chtěli se dostat někam dál, za hranice Basildonu.

Čím ale byli lepší, přicházeli na to, že potřebují nového zpěváka, frontmana, který by jejich vystoupení oživil, když oni jen stály za svými nástroji a téměř se nehýbali. Podařilo se jim to a potkali v jednom klubu Dave Gahana, který se tam snažil napodobovat svého idola Davida Bowieho. Dave se narodil 9.5.1962, do té doby mladík, který měl problémy se zákonem, byl 3x ve vězení, 3x před soudem pro mladistvé a 3x odsouzen. Ale byl to kluk, který byl vždy všude středem pozornosti, stýkal se a znal se řadou lidí, kteří mohli v té době kapele pomoci dopředu.

Navíc se svými zkušenostmi v náhrhářství se podílel na image skupiny a přišel taky s nápadem, jak by se měli jmenovat, když jednou při zkoužce listoval francouzským módním časopisem Depeche Mode. Před jejich prvním společném vystoupení musel vypít několik piv, jakou měl trému.

Vše šlo jak mělo jít, ale jejich demo nahrávky, které rozesílali po různých gramofonových firmách byly bez úspěchu. Největší soucit měla tehdy anglická nezávislá firma Rough Trade. Tam je taky poprvé uslyšel Daniel Miller, který ale bez zájmu a nadšení po poslechnutí jejich demo snímku odešel. Ale stejně si byli souzeni. Daniel Miller byl šéfem malé nezávislé firmy Mute Records a nadšeným příznivcem elektronické hudby a syntezátorů vůbec.

Depeche Mode poprvé uviděl jako předkapelu na koncertě skupiny Fad Gadget a byl jimi nadšený. Slovo dalo slovo a začali spolupracovat na prvním singlu a pokud se chytí, uvidí se, co bude dál. Vše fungovalo na vzájemné důvěře, vše 50 na 50, padesát procent zisků a nákladů Daniel se svou firmou a padesát procent kapela.

Po prvních úspěšných singlech a televizních vystoupeních v Top Of The Pops, nedala na sebe dlouho čekat 1. deska Speak And Spell. Byla veselá, hravá, kritiky kladně přijímaná, ale přinesla sebou i to, co už Martin, Andy i Dave očekávali. Čím větší úspěch měli, tím více se Vince Clarke vzdaloval. Později oznámil svůj odchod ze skupiny. Všichni očekávali, že pokud skupinu opustí jeden z nejdůležitějších členů, zakladatel, skladatel písní a textař, skupina nemá žádnou šanci přežít. Vedení se ujal Martin Gore. Rok 1982 byl rokem přerodu. V říjnu toho roku vydali nové album A Brokem Frame, o kterém dnes tvrdí, že je to to nejhorší, co kdy udělali, i hudební kritici se o něm nevyjadřovali obzvláště pochvalně. Dali si inzerát do Melody Makeru, že hledají 4. člena kapely, kterému nesmí být víc než 21 let. Přihlásil se Alan Wilder, který ovšem zalhal o svém věku, ale prošel a stal se novým členem Depeche Mode. Byl taky jediným, který měl hudební vzdělání, na klavír. I když v prvopočátku nebyl hned právoplatným členem skupiny, svoje místo si našel a jeho hudební aranže daly Depeche Mode novou tvář.

Po vydání A Broken Frame, které i když nebylo podle slov DM nějak významným, předurčovalo, jakým směrem se budou ubírat dál.

V roce 1983 v srpnu vyšlo album Construction Time Again, které bylo důkazem větších ambicí kapely. V textech se objevila ostrá kritika tehdejší sociální politiky.

Další řadové album na sebe nedalo dlouho čekat a vyšlo o rok později, Some Great Reward. Předzvěstí byl singl People Are People, který se poprvé ocitl v americké hitparádě Top 40. Dave Gahan docházel na pěvecká školení, ze kterých ale brzy utekl a prohlásil, že ze sebe nenechá udělat operáka. Martin Gore se odstěhoval do západního Berlína a zasloužil se o eskapády a diskuse o jeho sexuální orientaci, když našel velké zalíbení v kožených sukních, ale tam nezůstal déle než do roku 1986 a vrátil se zpět do Británie.

Ale v mezičase stihli vydat ještě desku The Singles 81-85, která byla ohlédnutím za jejich dosavadní kariérou a obsahovala všechny jejich úspěšné singly

V roce 1986 nahráli ve známém berlínském studiu Hansa desku Black Celebration. Název desky přesně vystihuje i celou náladu alba, černé a pochmurné, vyjadřující nespokojenost a nesouhlas se společenským zřízením a hovořícím o problémech v mezilidských vztazích. Nejlépe celé album asi vyjadřuje text skladby New Dress. Ale přihodilo si i to, že dokonce některé serioznější časopisy začaly psát o Depeche Mode nadšeněji. S láskou napsaný a uznalý portrét kdysi bojkotované teenegerské skupiny v časopise Me/Sounds - najednou bylo vše jasné: nemilovaný image pouze komerčně zajímavé popové kapely byl konečně překonán. Britský magazin NO.1 oslavoval Depeche Mode jako perfektní popovou skupinu. Berlínský časopis ZITTY usoudil, že teď už je kapela konečně dospělá, ba co víc, Elton John se vyjádřil: chlapci, váš sound má na to, aby psal dějiny popu. Pro skupinu to byl, jak sám Dave naznal velký pokrok kupředu, jak hudebně, tak i textově, jsou lepší než všechny před tím, co Martin napsal. Sám Martin se vyjádřil: Náš sound je jako velká ponurá zeď, kterou lidé postříkali svítívými barvami.

Po vydání této desky se mezinárodní hudební tisk zmítal jako v horečce. Stali se symbolem vypilované studiové techniky a nových cest v oblasti syntezátorů.

Tohle nadšení dovedlo kapelu k tomu, aby následující rok v září 1987 vydali další album Music For The Masses. Jak už sám název říká, snažili se upoutat větší okruh hudebních fanoušků. Není zde už slyšet tolik kovových tónů, ale nesouhlas a kritika společnosti nezeslábla. Skladby jako Never Let Me Down Again, Strangelove, Behind The Wheel se staly velkými hity a dobývaly žebříčky hitparád. Z N.L.M.D.A. se stala až kultovní skladba a dodnes není vynechána na setlistu při koncertních šňůrách. Pro někoho je to dnes už možná ohraná píseň, ale přiznejme si, komu nenaskočí husí kůže, když v závěru skladby zvedne na koncertě Dave ruce nad hlavu a začne jimi mávat a davy fanoušků s ním. Když se při jednom rozhovoru Dava ptali, jak tohle vzniklo, jak na to přišel ani pořádně nevěděl, co odpovědět. Jednou to prý začali dělat fanoušci na koncertě, tak to začal dělat taky. Inspiraci prý našli v samotném klipu, kde je několika vteřinový záběr na obilí zmítajícím se ve větru. Tak vznikají legendy a věřte tomu nebo ne.

Album se dočkalo i úspěchu v amerických hitparádách, který se snad dá srovnat jen s U2, kteří postupně získávali širší okruh nejen evropského a amerického publika, ale své fanoušky si našli i v Japonsku.

Pověst dokonalé studiové techniky vyvolala předsudek, že koncerty Depeche Mode jsou chladnou technickou podívanou pro hudební „všežravce dalo nápad k tomu natočit koncertní dokument. Ochrannou ruku nad projektem převzal D.A. Pannebaker, který se ujal role natočit 101. koncert Depeche Mode. Symbolický 101. koncert mysteriozní show zavrcholený v Pasadeně V Rose Bowl. Do té doby tento koncert držel prvenství v počtu návštevníků na koncertě, v hale se sešlo na 80.000 fanoušků. Nejednalo se jen o záběry z koncertní show, ale i o pohledy do zákulisí, oživené momenty horlivých fanoušků, kteří měli tu možnost zůšastnit se turné po USA s kapelou. Cílem dokumentu nebylo však ukázat jen velkolepou show a davové šílenství kolem Depeche Mode, ale i na dění před a po koncertech v šatnách . Vše okolo je vlastně nuda a kolotoč, který se točí pořád stejně dokola, jen se mění místa a hotely, tak jak to předvedla Madonna v podobném snímku: S Madonnou v posteli, na který se Dave později i odvolával. Martin Gore sám prohlásil, že turné je samo o sobě nuda, ale je to takový bonbónek pro fanoušky, předvést jim svoje skladby živě a na podiu si to paradoxně užívají.

Nicméně celá show zaznamenala obrovský komerční úspěch a skupině přinesla další úspěch a další prolomení bariér na americkém trhu. Je skoro absurdní, že ohlas této americké cesty, znamenal znovuobjevení Depeche Mode v Anglii. Kritikům došlo, že jejich úspěch v Americe má daleko hlubší kořeny, než by si dokázalli představit a že kdyby jich nebylo, celá móda remixů nemusela vůbec vzniknout.

Další šok zasadila skupina kritikům svým albem Violator, kde se objevila elektrická kytara a na maxisinglu Personal Jesus dokonce akustická. Je to velmi specifické album a poprvé zde přizvali ke spolupráci producenta Flooda, což dosud nikdy neudělali. Celé album vzniklo jako takový malý experiment, bez obvyklých rutiiních příprav, což sice trvalo déle, ale výsledek byl výborný. Dalo se předpokládat, že po devíti letech existence mohou přijít nejlepší časy? V málo případech ano, u Depeche Mode zaručeně. Violator se vyšplhal na vrchol prodejnosti na hudebním trhu a následovalo neméně úspěšné turné po Evropě a USA a Violator patří komerčně k nejúspěšnějším albům.

Ano, skutečně, nejlepší časy opravdu nastaly, ale netrvaly dlouho. Mezi vydáním Violatoru a dalším albem Songs Of Fait And Devotion uběhly 4 dlouhé roky, kdy kapela prodělala krizi, hlavně její členové mezi sebou. I když kapela byla uvnitř rozervaná na svět vyšla deska, která byla živelná, plná emocí, Gahan uvítal, že jejich věčná zabořenost do syntezátorové minulosti zde byla protnuta rockovějším soundem. Sám Dave prošel nemalými změnami, které způsobily nemálo fanouškům po celém světě šok. Z uhlazeného zpěváka, i když s duší rebela, se stal rocker, nechal si narůst dlouhé vlasy, bradku a převzal na sebe podobu Ježíše, dostal se až na vrchol své „drogové kariery , za kterou málem zaplatil i životem. Bylo to opravdu velmi těžké období, odehráli nejdelší koncertní turné za svou kariéru a bylo vyčerpávající. Ponorková nemoc se podepsala na tom, že spolu nebydleli ani ve stejných hotelech. Vše mělo za následek nervové zhroucení Andyho Fletchera a po skončení turné Alan Wilder oficiálně ohlásil svůj odchod ze skupiny. Chtěl se věnovat svému vlastnímu projektu Recoil.

Co dál? Konec? Kapela se rozpadne? Nikdo nevěděl, co se bude dít dál, kam budou Depeche Mode směřovat. Nastala dlouhá odmlka. Dave se mezi tím léčil z drogové závislosti, která byla úspěšná a možná i prolomila krizi a Martin se dal do dalšího skládání písní.

1997 - Ultra. Byla to velká změna. V Barrel Of A Gun se Dave vyzpovídává o svém drogovém pekle, které ještě umocnil sugestivní videoklip od Antona Corbijna. Album jako celek je výborné a samotná kapela je s ním spokojená. Martin Gore prohlásil, že je to zatím to nejlepší, co udělali, ale to se říká vždycky. Každopádně to byl nový začátek, další odraz od hlubokého dna, kam se dostali. Byla tu nová chuť dělat další věci.

Jenže nikdo nechtěl nic uspěchat, tak hudební vydavatelství, aby potvrdilo, že Depeche Mode opravdu jsou zpátky, vydalo alba The Singles 81-85 a The Singles 86-98, které zmapovaly celou dosavadní hudební kariéru skupiny.

Depeche Mode opět vyjeli na turné a palcové titulky v novinách oznamovaly: Legenda je zpátky.

Rok 2001 přinesl Exciter, další příklad dokonalé muziky a textů, které jsou tak plné lidských emocí. Dokázali, jak udělat věci, které dělá většina, po svém a zase se jim to podařilo. I když mimo práci spolu Dave, Martin a Andy nekomunikovali, dokázali se sejít a udělat dobrou desku a ukázat světu, v čem je jejich síla. Nesčetněkrát je svět viděl zanikat, nesčetněkrát viděl znovu se nadechnout, byli tu pořád a vždycky dokázali přijít s novou deskou, novou hudbou, která má co říct a dokáže oslovit a něco zanechat, dnes se už o nich může mluvit jako o legendě, protože oni legenda jsou. I když přeci jednou ten konec nastane, v hudebním světě po nich zůstane nesmazatelná stopa a jsou tu i samotní fanoušci, kteří patří k těm vůbec nejoddanějším na světě, která skupina se může pochlubit takovou masou příznivců, kteří jdou s nimi životem celou jejich kariéru. Depeche Mode fanoušky neztrácí, jen další získává. Na koncertech můžete potkat i 3 generace, to je prostě neuvěřitelné.

Znovu si můžeme položit otázku, mohou přijít znovu ty nejlepší časy? Ano, u Depeche Mode mohou. Po 25-ti letech vzestupů a pádů přišlo Playing The Angel. Dokonalost sama. Nikdo nevěřil, že se dá něco překonat a oni to dokázali, jako by to u nich vlastně bylo samozřejmostí. Martin Gore dokonce nechal místo i pro Davovu vlastní tvorbu a tak na desce jsou i jeho písně. Jako celek vše působí perfektně a kompaktně, bylo to jako polití živou vodou, jako mávnutím proutku bylo vše zlé pryč. I na koncertech je z DM cítit pohoda, klid a vyrovnanost, pryč je chladnost a je vidět, že si to opravdu užívají a s nimi jejich věrní fanoušci. Znovu dospěli.

Nemusíte znát celou jejich tvorbu, nemusíte vlastnit doma jejich kompletní diskografii, ale když je slyšíte v rádiu, zaručeně je poznáte. V tom je jejich síla, dělat tisíc různých věcí, ale vždy po svém a vždy v nich zanechat svůj rukopis, byli tu, jsou tady a budou tady.

Skupina Depeche Mode opět vystoupí v Praze tentokrát v hale. Její poslední koncert, který byl beznadějně vyprodán v červnu pod širým nebem se znovu představí se svou poslední deskou Sounds of The Universe.